Díl třináctý - O seznámení s dědečkem za silné pomoci komunistické strany

Vašeho dědečka jsem znala od tercie. Tou svou "chytrostí" byl každému protivný. Tedy hlavně holkám. Přehlížel nás jako lány. Sblížili jsme se na horách, na lyžařském školním výcviku. Byli jsme tehdy na Luční boudě. Sexta nebo septima. Ve škole z našeho sblížení byl velký poprask. Profesoři mě zastavovali na chodbě a velmi se divili, co já, takové hodné děvče, mám s tím grázlem?! A bylo ještě hůř. Zavolal si mě profesor Maleček, předseda KSČ na gymplu, a připomněl mi můj dělnický původ, a naopak dědův buržoazní. Otec vašeho dědečka byl  po únorovém převratu vyakčněný, rozuměj vyhozený, ředitel banky, který momentálně pracoval v Libočanech na státním statku. V duchu jsem si říkala, co se má ten pitomec hrabat v mém životě, co je mu vlastně do toho?! Se slovy "jako když na stěnu hrách házím" mě vyhodil.

 

Ale to nebyl konec. Pozvali si mne na výborovou schůzi Svazu mládeže, a tam do mě šili stejným způsobem, jako ten blbej profesor. A výsledek? Vlastně jsem s vaším dědečkem ani nechtěla pokračovat, ale když z něj udělali takového vyvrhela, řekla jsem si, že na just všem těm blbcům s ním chodit budu. Kdyby žil, musel by to potvrdit, seděl totiž pod oknem, kde se ta schůze konala, a všechno slyšel.

 

Byla to hrozná doba. Vstupovala lidem do soukromí, nedalo se s ní moc bojovat. Nejhorší bylo to ponížení, které trvalo až moc dlouho. Nejhorší je srážka s blbcem, ale bohužel jich bylo čím dál víc. Žili jsme pod pokličkou. Proto jsme byli tak pokřivení...

 

Díl dvanáctý - O gymnasiu, spolužácích i vyvolávání duchů

   Od tercie, tedy od dvanácti let, jsem chodila do gymnásia v Žatci. I když jsem nebyla zvlášť dobrá studentka, školu jsem měla ráda. Ráda jsem se seznamovala s novými věcmi a profesorům vděčím za mnohé. Byl to život nejméně o dva až tři stupínky vyšší, než jsem poznala doma. Otevřely se mi nové obzory, poznala jsem cizí literaturu. To už jsem si půjčovala knihy v Městské knihovně.

    Měli jsme výborného profesora Hájka na hudebku, vedl pěvecký sbor, zpívali jsme s ním národní písničky, v zimě koledy u městského vánočního stromu na náměstí, dodal nám sebevědomí, vystupovali jsme i v žateckém divadle. Později nás seznamoval s hudbou Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Od nich už byl malý krůček k rozhlasu, kde jsem poslouchala Verdiho, Čajkovského, Rimského - Korsakova a další skladatele. I dnes si v časopise Rozhlas hlídám, co se hraje na Vltavě. Včera, t.j. 28.12.2014 jsem zrovna poslouchala Verdiho Nabucca.

    Profesor Dědina nás měl na výtvarku. Já byla hrozný mazal, ale vodil nás na výstavy, seznamoval s malíři a jejich díly, a to mě moc zajímalo a uspokojovalo.

    Profesor Kubík byl češtinář, věčně usměvavý, zakladatel divadelního kroužku. Byla jsem obsazena ve Snu noci svatojánské jako Hermie. Moc dobrá herečka jsem nebyla. Hrozně jsem se styděla, nerada jsem se předváděla. Znala jsem své možnosti. Všechno mě to ale formovalo a já jsem si to moc dobře uvědomovala. O prázdninách, když jsem měla cestu kolem školy, chodila jsem pohladit aspoň kliku u hlavního vchodu.

 

    Ve škole byla mou nejlepší kamarádkou Olina Šimková, seděla se mnou v lavici, pořád něco vymýšlela. Tu nacvičila se spolužáky pásmo o Majakovském, vystupovali jsme s ním i v divadle, jindy jsme recitovali Pavla Kohouta nebo Ščipačeva. Ale přestože pořád mluvila o Čapkovi, že má představení celé vymyšlené, na něj už nedošlo, protože jí to zatrhli. Vždyť Čapek chyběl i v maturitních otázkách.

    Honza Bedřich z nás sestavil malý pěvecký soubor. Zpívali jsme jenom Ježka. Pro mne to byl zázrak, protože v radiu Ježka nehráli, vůbec jsem jeho písničky neznala. Ovšem ani to nemělo dlouhého trvání.

    Olina Hrnčířová, to byl třídní poděs. Rozhraní května a června, otevřená okna. Latinářka Olině oznamuje, že dostane nedostatečnou. Promptně se vyšvihla na otevřené okno (měli jsme třídu ve druhém patře!) a úplně klidně profesorce řekla, že jestli ji nechá propadnout, že okamžitě skočí z okna. A co myslíte, že se stalo? Ta potvora dostala čtyřku! Bez přezkoušení, prostě jen tak.

    Jednou nás celou partu holek pozvala k nim domů a učila nás vyvolávat duchy. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlela, brala jsem to jako recesi. Ale jednou, to už jsem byla vdaná, měla malého Aleška, velký Aleš pořád ještě na vojně, jsem musela na nějaké školení na týden do Liberce. V době prázdnin. Matka Dvořáková se postarala o Aleška, byl mu tak rok, dva, a tak jsem jela. Ubytovali nás v nějaké škole pět holek. Dohodly jsme se, že každá připraví na jeden večer program. Já přišla s vyvoláváním duchů. Žádná to neznala, tak jsem všechno připravila a začala jsem. A děly se věci! Ten uzávěr od inkoustu, na němž jsme měly jeden prst, se začal pohybovat tak rychle, že jsme mu vlastně nestačily, a on po tom papíře, kde byla abeceda, začal lítat sám. Podívaly jsme se na sebe, papír zmuchlaly a seděly jsme jako zařezané. Omlouvala jsem se, vyprávěla o Olině, že u ní to byla taková psina, ale už nám nebylo do řeči. Nálada byla tísnivá, tak jsme to radši zabalily a večerní sezení rozpustily. Nikdy potom jsem se už o nic podobného nepokoušela.

    Jirka Vacke, diskutér a věčný oponent. Oponoval nejen nám, ale i profesorům. Pořád chtěl něčemu přicházet na kloub. Já jsem ho hrozně obdivovala, protože můj ostych a úcta k profesorům mi něco takového nedovolily. Nebyli jsme jenom nějaká třída, byly mezi námi individuality, které se už uměly prosadit. A tím formovaly i nás, kteří jsme nebyli tak stateční, ale chtěli být jako oni. Byla to dobrá třída, byla to dobrá škola.

Díl jedenáctý - Moje dětské hry, povinnosti, dětské lásky a trochu o pohlavní výchově

Jako malá holka jsem ráda hrála školku s míčem. Věčně jsme třískali s míčem o zeď. na pravidla si už nepamatuju. Stejně tak školku se švihadlem. Byli jsme pořád v pohybu. Když jsem začla učit venkovské děti ve čtvrté třídě svádovské školy a zjistila, že neumí pořádně chytit míč, o švihadle ani nemluvě, koukala jsem jako blázen. A oni zase čuměly, co všechno umím se švihadlem já.

 

V dětství jsem o prázdninách hlavně pomáhala na zahradě. četla si, hrála s dětmi všemožné hry, ale také chodila na houby, na borůvky a brusinky. Jednou jsem jela s tatínkem vlakem na Plzeň. Vystoupili jsme na nějaké samotě a šli do lesa. Tatínek nesl starý děravý kufr, aby se nasbírané houby nezapařily. Kufr byl pořád prázdný, houby nebyly. Udělali jsme takový oblouk a vraceli se zklamaní k vlaku jiným lesem. A ten byl plný hub. Během chvíle jsme kufr zaplnili. Z toho lesa bylo vidět na vlakovou zastávku, stačilo jít obráceně a ušetřili jsme si moc kroků.

 

S kufrem jsme chodili celá rodina i na borůvky a brusinky. Musel to být pohled za všechny peníze! Rodina kráčící s kufrem do lesa. Mně to ale nepřišlo divné. Co vymyslel tatínek, to bylo pro mne svaté! Později už to tak vždycky nebylo.

 

Také jsme se chodila koupat. Dávali jsme si sraz u řeky, celá banda mladých lidí. Rozložili jsem deky, došli až k železničnímu mostu u Libočan a splavávali po řece dolů. nebyla ještě Nechranická přehrada, po její výstavbě se už v Ohři plavat nedalo. Proto město postavilo posléze koupaliště.

 

Když jsem byla malá, musela jsem celé rodině čistit boty. V kuchyni jsem jednou za týden musela vydrhnout trnože u židlí. Později, když už jsem byla větší, jsem s maminkou prala. V neckách, na valše. To se v prádelně zatopilo pod kotlem, v něm se prádlo vyvařilo, a pak se vypralo. Zapomněl jsem, že den předtím se muselo namočit, ráno přeprat, pak teprve dát do kotle a vyvařit. Technologie praní nebyla nijak jednoduchá! Nakonec přišlo máchání. U nás se máchalo ve třech vodách. No, hrůza! Když jsem od snachy Dany dostala automatickou pračku (kupovali si modernější), byla jsem z ní u vytržení. Do té doby jsem měla pračku, která pouze vyprala.

 

Ve čtvrté třídě velimské obecné školy se mi líbil jeden spolužák. Zjistila jsem si, kde bydlí, a schválně jsem tam jezdila na kole, jestli ho neuvidím. Po mnoha letech jsme se setkali na srazu v Kolíně. Ale kdepak byl můj vysoký černovlasá štíhlý chlapec? Když jsem mu o tom řekla, přihlásila se ještě jedna milovnice. Byl velice potěšen a omlouval se, že nás tak zklamal.

 

Když jsem byla větší a chodila do gymplu, byla jsem během těch let zamilovaná do většiny mých spolužáků. Nikdy se to však nedozvěděli a nikdy nebylo ani jedno rande. Jednou jsem šla na rande s chlapcem z vedlejší třídy, jmenoval se Bambas, už to mě mělo varovat! Nejprve jsme si povídali, pak mě chytil a začal mě líbat. Vytrhla jsem se mu a pádila domů. Večer jsem nemohla usnout strachy, že budu mít dítě. A to mi už bylo 14 až 15 let. No, blbá! Nic jsem nevěděla. Ale nebyla jsem sama. Když jsem přijela s malým Aleškem z nemocnice, velký Aleš si ke mně sedl a velmi tiše se mne zeptal jak se to dítě ze mne dostalo ven... Velmi tiše jsem mu to vysvětlila. To mu bylo 21 let! Byli jsme trdla!!

Díl desátý - O výletech

U nás se nejezdilo ani na výlety, ani na dovolenou. Asi nebyly peníze. O prázdninách jsem chodila pomáhat na zahradu a hlavně jsem si četla. Nepamatuji se, že by mi něco scházelo.

Teprve když jsem si namluvila vašeho dědu a posléze si ho vzala, zjistila jsem, že jsou lidé, kteří žijí poněkud jinak než moje rodina. Matka Dvořáků si po smrti manžela (zemřel v roce 1954 v pouhých 51 letech) vzala k sobě dvanáctiletého Jindru Šlahounka, syna své sestry Libky. Teta Libka ji za to platila. Babička Jarmila peníze střádala a posléze zakoupila chatu na Rozvědčíku, vedle druhé sestry Vlasty. Prázdniny pak trávila s naším malým Aleškem tam. Než jsme našetřili s dědou na auto, jezdili jsme vlakem do Rakovníka, tam byl přistaven taxík, a tem babičku se všemi kufry a balíky dovezl na Rozvědu. My jsme pak týden co týden jezdili vlakem do Křivoklátu a odtud došli pěšky na chatu. Trvalo to nějakou dobu, než jsem si zvykla. Ale pak jsem se tu krásu kolem Berounky naučila vnímat a hlavně jsem se těšila na koupání.

 

Váš neposedný dědeček, jakmile se trochu rozkoukal, začal plánovat výlety do okolí, nejprve blízkého, a posléze i dalekého. Křivoklátsko jsme milovali a nedali na něj dopustit. Hlavně také proto, že jsme tam našli plno kamarádů, s kterými jsme si náramně rozuměli, smáli se a dobře bavili. Byla to přátelství ne na měsíce, ale na roky. Nejkrásnější na tom bylo, že všechny naše děti, které postupně dorůstaly, se staly našimi kamarády a úplně přirozeně vpluly do dospělosti.

Díl devátý - Konec války očima dítěte

V roce 1945, když nás osvobodila "slavná" Rudá armáda, kterou jsem vítala s náručí šeříku na kolínské silnici s bezmezným obdivem, se vedla nás na velkém cukrovarském dvoře usadila spousta vojáků a obdiv pomalu mizel. Nesměl jsem se hnout z domova, jako dvanáctileté děvče jsem vůbec nechápala proč?! Jednou ráno rámus, křik, a když jsme se podívala z okna, vidím mého tatínka jak se pere s ruským vojákem (se samopalem na zádech) o moje jízdní kolo. Kdyby náhodou nejelo kolem auto s ruskými důstojníky, bůh ví, jak by to dopadlo. Pak přišel tatínek za pár dní, že toho kluka zastřelili. Takové to bylo ucho! Nebylo mu víc, než dvacet let. Byl hubený a mrňavý. Bylo mi ho moc líto a dlouho jsme se na to kolo nemohla ani podívat. Také tatínek litoval, že mu to kolo nenechal.

 

Ošklivý příběh jsem v té době zažila na našem nádraží. Velký shluk lidí vedl ženu v pokročilém těhotenství na nádraží, do haly, kde musela zakleknout, a s tím břichem drhnout podlahu. Dozvěděla jsme se, že je to žena německého velitele Velimi. Němka - neněmka, měla jsem nutkání vzít ji ten rejžák a hadr z ruky a umýt tu podlahu sama. Tak jsem se setkala poprvé s lidskou nenávistí a zlobou. A také s bezmocí.

 

Stejně tak mi vadilo, to už jsme byli zpátky v Žatci, když Němci s bílými páskami na rukávech museli chodit pod chodníkem. Byla jsem vlastně ještě malá holka, ale cítila jsem se ponížená, že pro ně nemohu nic udělat. Za co mohly ty staré báby, které v Žatci zbyly? Ani s odsunem jsem se lidsky nikdy nevyrovnala.

Díl osmý - O škole, a taky čím jsem chtěla být

K zápisu do první třídy jsem šla s maminkou ještě v Žatci do Švehlovky. Pak přišli Němci, my museli utéct. Bylo mi to líto, protože Švehlovka byla tehdy moderní nová škola a mně se moc líbila. První náš válečný byt byl v Oseku u Kolína, tam jsem šla do první třídy. Vůbec nic si z toho nepamatuji, byla jsem tam jen první pololetí. Pak jsme se odstěhovali na samotu do Klavar a já dokončila 1. třídu v Obecné škole v Nové  Vsi u Velimi. Pamatuji si na hodného pana řídícího, ale asi mě neučil, pouze půjčoval knihy. To jsem zjistila, když jsem si prohlédla vysvědčení z prvního ročníku. Je tam podepsaná nějaká paní učitelka, jejíž jméno mi vůbec nic neříká.

V Nové Vsi jsem chodila ještě do 2. třídy a pak jsme se zase stěhovali. Mlýn zabrali Němci. Tatínek našel opět jen jednu místnost ve Velimi u Kolína a opět bylo místo na chození jen kolem manželských postelí. Ve 4. třídě jsem musela dělat zkoušku do Hlavní školy. Kdo ji neudělal, pokračoval v páté třídě. V Hlavní škole jsem absolvovala dva ročníky. Pak přišel konec války a my se stěhovali zpátky do Žatce. Tam jsem v roce 1945 udělala zkoušku do tercie Reálného gymnasia, stala se ze mne studentka.

Mimochodem, v lavici přede mnou seděl nějaký Aleš Dvořák. Mně se už tehdy zdál nějaký "moc chytrý" a vůbec mi nepadl do oka. Oktávu jsem dokončila na Pedagogickém gymnasiu v Teplicích a mohla nastoupit jako učitelka nižšího stupně na Národní škole ve Svádově.

 

Moje školní docházka není lemovaná nějakými velkými úspěchy. byla jsem vždycky spíš horší průměr. Nešla mi matematika, fysika, rýsování a špatná jsem byla i ve výtvarné výchově. Doma mi pomoci nemohli, a tak jsem se s tím prala sama. Pamatuji se na jeden velký malér. Dostali jsme příkaz zúčastnit se 1. máje. Mohlo to být tak v sextě nebo septimě. Místo prvomájového průvodu jsme s několika spolužáky prostě dostali chuť na zmrzlinu. Jenže nás nachytal přímo soudruh ředitel. Ráno přišel do třídy, poručil nám vzít si své věci a prostě nás ze školy vyhodil. Nebýt otce Jirky Vackeho, který byl vysokým stranickým pracovníkem, a který zaúřadoval v náš prospěch, byl by to opravdu velký průšvih. Naši se to nikdy nedozvěděli!

 

Čím jsem chtěla být? Tak to vím úplně přesně! Učitelkou, švadlenou, nebo farmaceutkou. Učitelkou jsme se stala a dělala jsem to zaměstnání moc ráda. Šít jsme se naučila sama. Kupovala jsem si Praktische mode, německý časopis, který u nás tehdy vycházel a kde byly střihy k šatům. naučila jsem se se střihy zacházet, a pak mě to už šlo samo. Matka Dvořáková mě v tom podporovala, v Rakovníku měla přítelkyni v levných látkách, vždycky mi přivezla nějaký laciný hadřík a já z něj vyráběla "světovou módu"!

Tchyně taky jezdila do Prahy, tam okoukla co zrovna frčí, takže jsem občas v Žatci zaváděla novou módu. Jednou mi koupila zbytek vínového manšestru, ať z něj ušiju dlouhé úzké kalhoty. Nedůvěřivě jsme se na ni podívala: "Červené kalhoty?" Nosily se šedé, černé, ale červené? Ušila jsem je a bylo pozdvižení na vsi! Přišla jsem do obchodu, tam byl trochu nachmelený pán, začal na mne ukazovat a na celý krám řvát: "Přijel cirkus, jen té dámičce chybí bič!" No, vypadla jsem, červená jako ty kalhoty z Prahy. A za pár dní přijely volejbalistky a jejich oblečení hrálo všemi barvami! A bylo po ptákách.

Díl sedmý - Moje sestry

Sestra Líba se narodila 10.7.1940 v Klavarech u Kolína. Kupodivu maminka rodila doma, já byla zavřená v ložnici, všechno jsem slyšela, ale žádné trauma z toho neměla. Porodní bába mi přišla oznámit, že mám sestřičku. Takhle to bylo jednoduché. Dnes se divím, jakou z toho dělají vědu. A to byla samota, a tatínek v práci v Kolíně. Doktor vzdálený kilometry.

Libunka byla moc hodná, takže jsem ji mohla i hlídat, nebo mi ji dávala maminka ven vozit. Jednou, bylo to v zimě, mi ji dala v tatínkově železničářském kožichu na sáňky. Bylo jí tak půl roku. Když jsem se s ní rozeběhla po sněhu, asi jsem moc cukla a ona spadla do sněhu obličejem dolů. A protože ani nepípla, zpozorovala jsem to až když se mi ty sáňky zdály být nějaké lehké. Přes mé velké leknutí jsem se rychle vzpamatovala a utíkala zpátky, zvedla ji, chválabohu dýchala. Teprve teď se rozeřvala na celé kolo. Asi se jí v tom sněhu líbilo.

Když byla větší, brala mě za ruku a se slovy "koko, tu a pa" (kočka - límec, štucel a ven!) chtěla, abych s ní šla ven. Když byla už mnohem větší, musela jsem jí recitovat básničky. Nejradši měla Jiřího Wolkera.

 

Moje druhá sestra Jitka se narodila ve Velimi u Kolína 15.1.1945. Také tento porod se odehrával doma s porodní asistentkou. A protože jsme bydleli v jedné místnosti, byla jsem přímým svědkem. Když se vrátila sousedka z nákupu, odešly jsme se sestrou Líbou k ní a čekaly, až bude po porodu. A opět měl náš tatínek denní, takže přijel až když bylo po všem. A opět se nikdo ničemu nedivil, všechno bylo normální a přirozené.

I s Jitkou jsem zažila jsem zažila horor! Maminka mi ji dala opět v černém nádražáckém kožichu do kočárku a poslala vozit. Bylo jí tak pět měsíců, byl květen, sluníčko připalovalo, já milý kožich trochu odhrnula a malá Jitka nastydla. Dostala zápal plic a byla na umření. Maminka jí pronosila tři dny a tři noci na rukou. Doktor, který chodil každý den, řekl, že čtvrtý den rozhodne. Maminka už byla tak unavená, že Jitku dala mně, abych jí vystřídala. nesměly jsme ji položit, nesměla plakat. Maminka usnula a já chovala. Najednou jsem zjistila, že už mě umdlévají ruce, měla jsem strach, že ji upustím. Maminku jsem vůbec nemohla vzbudit, jak byla unavená. Rozhoupala jsem nohou kočárek, dítě do něj položila a pomalu kolébala. Jitka usnula a ráno, když přišel doktor, řekl, že holka má vyhráno.

Nikdy mi to maminka nevyčetla, i když jsem sama cítila, že za tu lehkomyslnost s kožichem jsem potrestána být měla. To byla prostě naše maminka, chápavá k našim chybám a všeodpouštějící. S Jitkou jsem její dětství moc neprožívala, byla jsem přece jen o 12 let starší. na starosti ji měla spíš sestra Libuška.

Díl šestý - Dětství

Narodila jsem se v Čeradicích u Žatce, 15.2.1933. Brzy jsme se stěhovali do Libočan a odtud po krátkém čase do Žatce, drážních domů, kterým se přezdívalo Parlament. byt byl malý, dvě místnosti, kuchyň a pokoj. Mně se u nás moc líbilo. maminka nepracovala, starala se o mne a o byt, všechno plynulo jakoby pomalu. Vzpomínám si, že přestože nepracovala, vodila mne do školky, která byla ve "Švehlovce". Poměrně dost daleko od  nás. Když jsme přešly přes železný most, poslala jsem maminku domů se slovy "já šama!". A protože jsem to několikrát opakovala, maminka se jako otočila, počkala, až zajdu za roh, a šla pomalu za mnou. To se prý opakovalo každé ráno. Odtud zřejmě pramení můj vypjatý individualismus. Na všechno jsem musela přijít "šama", všechno dělat "šama"!

Ve školce jsem měla moc ráda paní učitelku. Učila nás básničky, ráda jsme s dětmi zpívala. Když jsem v roce 1945 vstoupila do Skautu, dělala mi tato paní učitelka hlavní vedoucí. Měly jsme z toho radost obě dvě, že jsme se zase sešly. Po roce 1948 byl Skaut zakázán a bylo po radosti. Ani jsme si nemohly říct, jak nás to mrzí. Doba vymknutá z kloubů. A mělo být ještě hůř!

 

Jak jsem již zmínila, před válkou jsme bydleli v drážních domech u Západního nádraží, kterým se říkalo Parlament. Senát, to byly zase domy u Hlavního nádraží. takto se nádražáci povznesli nad ostatní. Uměli si dělat legraci sami ze sebe. Před Parlamentem byly prádelny a bytelné kůlny pro každou partaj. Každá partaj vlastnila malou zahrádku, velkou jako kapesník, kde maminka věšela prádlo. Zahrádky byly za kůlnami, kde bylo i místo pro nás děti, jakési hřiště, kde jsme si hráli, dokud nás maminky nezavolaly k večeři.

Když jsme v roce 1938 museli opustit Žatec, bydleli jsme v Oseku u Kolína. Odtud jsme se stěhovali na samotu, která se jmenovala Klavary u Kolína. Byl tam velký mlýn, a když ho zabrali Němci, museli jsme zas jinam. Putovali jsme už s mladší sestrou Líbou. Nastěhovali jsme se opět do jedné místnosti, kde se spalo, vařilo, mylo a koupalo v neckách. Bylo to  ve Velimi u Kolína. Tady se narodila nejmladší sestra Jitka.

 

V Klavarech na samotě mimo mne žádné jiné děti nebyly. V zimě jsem bruslila na náhonu, v létě se  chodila koupat do Labe s tatínkem, který byl také velký vodomil. Nevzpomínám si na žádné hračky. vyrůstala jsme bez panenek. Brzy jsem se naučila číst, a to už mi byly hračky ukradené. Každou volnou chvíli jsme četla. Pamatuji si na Erbenovy pohádky. Byla to tlustá kniha, sotva jsem ji unesla. Pak přišly na řadu Báchorky Boženy Němcové, a už to jelo. Ve škole byla knihovna, ze které nám pan řídící půjčoval knížky. Jak já jsme na ně byla opatrná!

 

Vždycky jsem nosila moc pěkné šaty. Maminka dostávala šaty od sester z Paříže, a když se okoukaly, dala je přešít pro mne. Švadlenu jsme měli v domě. Vždycky jsem byla velká parádnice.

 

Po válce jsme se vrátili do Žatce, do stejného bytu, ze kterého jsme utíkali. Němci všechny byty přestavěli, takže jsme teď bydleli v pohodlném dvoupokojovém bytě s koupelnou a spíží. Tak nám Němci připravili lepší bydlení. Z tohoto bytu jsme se také v roce 1954 vdávala a odešla bydlet ke své tchyni, Jarmile Dvořákové. Byla jsem totiž v jiném stavu, učila jsme v Měcholupech a jezdila tam každé ráno autobusem. Autobusové nádraží bylo nedaleko mého nového bydliště, takže to pro mne bylo mnohem pohodlnější.

Díl pátý - Můj tatínek

Můj tatínek se jmenoval František Čermák, narodil se 14.5.1903 v Lišanech u Žatce. Brzo se jeho rodina odstěhovala do Čeradic, kde prožíval své dětství i mládí. Musel pomáhat rodičům, kteří pracovali u sedláka. Tatínek o svém dětství moc nemluvil, asi nebylo moc laskavé. Česká enkláva kolem Žatce baly málo početná, takže respekt stál asi dost modřin a krve na obou stranách - německé i české. Asi měl německé školy, i když mi jednou řekl, že dohromady to byly jen dva roky školní docházky. Je mi velmi líto, že jsem se nepídila po podrobnostech. Někdo ho musel naučit číst a psát česky, protože když se chtěl dostat ke dráze, musel se naučit předpisy. Dělal z nich zkoušku.

Náš tatínek rád vyprávěl historky ze svého pozdějšího života. Kdybych si na všechny vzpomněla! Třeba na tu z doby tatínkovy nezaměstnanosti. Když byl bez práce, tak nastoupil s kamarádem do vlaku na Plzeň. "Náhodou" se sešli v kupé, kde měli vyhlédnutou oběť, začli s ním hrát karty a než přijeli do Plzně, tak ho obrali o všechny peníze. Tak byli sehraní. A zpátky při jízdě do Žatce si to zopakovali. To už jsem na tatínka zas tak hrdá nebyla!

Když jsme s tatínkem někam šli, dal si do kapsy budíka a učil mě hodiny. Naučil mě hledat v jízdním řádu. To mě bylo, prosím, osm let! V osmi letech jsem uměla dělit a násobit sáhodlouhá čísla. Naučil mě mariáš. Když přijel za války strejda Olda, dělala jsem jim třetího. Naučil mě štípat dříví, abych si neusekla všechny prsty. Naučil mě dardu s bejlí, to dnes už nikdo neumí. S touhle karetní hrou jsem vyhrála nad strejdou Fandou a Karlem Donátovými jednou osmnáct a podruhé dvacet čtyři korun. Pak to vzdali! tatínek mě naučil jezdit na kole, naučil mě plavat v Labi. To bylo za války, bydleli jsme na samotě. Tou samotou byl mlýn s velkým dvorem. Dvůr byl uzavřen malými přízemními domky. My jsme bydleli v "panském domě" v 1. patře a z chodby jsme viděli na široké Labe. Tatínek mě prostě hodil do vody a dostaň se z ní jak umíš. Kupodivu to fungovalo. Moje maminka, která plavat neuměla, kvílela na břehu, že mě tatínek utopí, ale ono se to povedlo. Od té doby vodu miluju. Poslední mojí láskou byla Berounka!

Mimo karetních her mě tatínek naučil halmu. Tu jsem měla moc ráda, stejně jako dámu. Jen šachy jsem odmítala, ty mě nebavily. Nehráli jsme každý večer, protože na dráze, kde pracoval, měl denní a noční směny. Před noční směnou se musel odpoledne vyspat, to jsme musely, my děti, být jako myšky!

Tatínek mne naučil i další věci, i kázni. Když jsem si zlomila ruku a naříkala bolestí, přišel za mnou, připomněl, že maminka a on musí ráno přijít do práce odpočatí, že musím naříkat potichu, aby se vyspali. Od té doby jsem se snažila neobtěžovat ty druhé svými bolestmi a starostmi.

Asi mě toho tatínek naučil mnohem víc, a vidíte, ani jsem mu za to nepoděkovala. Díky, tati! Snad to slyší!

 

Tatínek pracoval na dráze na hradle, o své práci mi nemusel vyprávět, protože jsme mu nosily na hradlo jídlo, takže jsem to všechno viděla.

Byl velmi pracovitý., se vším si uměl poradit. Bavilo ho hrabat se v hlíně. Koupili s maminkou zahradu, kde se pěstovalo všechno, od zeleniny po ovoce. Milovala jsem čerstvě utržené rajské jablíčko, okurku, rybíz, angrešt, jen práce na zahradě mě příliš nebavila. Lásku k hlíně jsem prostě nepodědila.

Nebýt tatínka, neměly jsme se sestrami středoškolské vzdělání. maminka nás hned po škole chtěla strčit do Šroubárny a vydělávejte. To proto, že u nás byl soustavný nedostatek peněz. Snad se v tatínkovi ozval jeho osvícený otec, ale vzdělání nám prosadil. Já maturovala na pedagogickém gymnásiu, sestra Líba na obchodní škole a Jitka absolvovala farmaceutickou střední školu v Brně.

Tatínek měl dvě sestry, Annu a Mici, tři bratry, Roberta, Oldřicha a Pavla. Teta Anna se vdala a dělala příležitostné práce, teta Mici byla švadlena. Robert byl nejstarší z bratrů a pracoval v bance nebo pojišťovně jako úředník. Oldřich a Pavel pracovali jako můj otec na dráze.

Otec s maminkou často doma zpívali. Když jsem slyšela z hospody U rozvědčíka hlas našeho Aleše, slyšela jsem našeho tatínka. Aleš měl stejně silný hlas jako on. Sotva náš Aleš začal chodit, vodil ho jeho děda na lokomotivy, odkud přicházel celý od šmíru. Zlobila jsme se, ale příště šli zas! Tak jsem to vzdala.

Náš tatínek byl moc hodný, ale nesměl se napít. Měl velmi špatnou "opici", hned se chtěl prát. Paradoxně pro naši maminku tak byla nejkrásnější dobou válka, kdy nebyl ani alkohol ani pivo k dostání.

 

Díl čtvrtý - Moje maminka Růžena - dokončení

S čím mi maminka nejvíce pomohla?

Tím, že byla. Nikdy na mne nevztáhla ruku, byla chápavá, nebyla hysterická. Když jsem něco rozbila, řekla: "Kdyby se ti nic horšího v životě nestalo! Vem smeták, zameť to a vyhoď do smetí, a už o tom nebudeme mluvit!" Na to, že chodila do školy jen čtyři roky, byla velmi moudrá. Když mohl, tak pomohla i cizím lidem.

Vzpomeneš si na básničku nebo písničku?

Maminka mi často recitovala "Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly..." Vždycky jsem u toho plakala. Nejradši měla písničku Čechy krásné, Čechy mé. Když myla okna, vždycky si zpívala. Na celé kolo! Vůbec se nestyděla!

Jakou dobrotu uměla maminka uvařit nebo upéct?

Jéje, u nás bylo vždycky navařeno a napečeno. I po roce 1948, kdy šla do zaměstnání se u nás nic nezměnilo. To už jsme měla dvě sestry, Líbu a Jitku, takže měla práce jistě dost. Pekla hlavně buchty a koláče. Vařila i pekla bez receptů. Nebyla pračka, nebyl lux, byla jen kamna a dvouplotýnkový plynový vařič, na který jsme my děti nesměly ani sáhnout.

Nikdy nechtěla, abych jí při vaření pomáhala, nechala mne jenom mýt nádobí. "Ještě se, holka, navaříš, až tě to bude mrzet!" Měla, moje zlatá, opět pravdu! Jinak se u nás vařilo velmi prostě; náš tatínek si na novoty nepotrpěl, a tak každou neděli bylo vepřo, knedlo, zelo. Jednou s houskovým a podruhé s bramborovým knedlíkem. Když jsme se vdala, dlouho jsme to nechtěla vařit, takže si občas můj muž na toto jídlo musel zajít do hospody. Jinak to byly všechny možné omáčky, bác pečený v troubě - pro nevzdělané: to byl bramborák nalitý do pekáče a upečený dozlatova a dokřupava. Kam se hrabou bramboráky na pánvi. No a již zmiňované ovocné knedlíky. Celé září jsme nic jiného nejedli. Mňam!!

Maminku nejvíce bavilo čtení knížek. Ačkoliv asi i to uklízení. Bylo u nás opravdu čisto. Jednou jsme jely s maminkou do Suchomast. Vlak nám jel ráno v šest hodin. Když mě maminky vzbudila, abych se oblékla, už měla umytou společnou chodbu. Tehdy jsem ji opravdu obdivovala, vždyť ta chodba mohla počkat.

Nejvíce si na mamince vážím dobroty. Vždycky jsme byly Jiřinka, Libunka, Jitunka; nikdy nás jinak nejmenovala. Láska z ní jen kapala, i když nás neobjímala a nelíbala. Nikdy jsem neslyšela, že by o nás špatně mluvila. myslím, že jí všechny tři moc dlužíme! Ale jak říkávala: "Co nedáš člověku za života, po smrti je už všechno houby platné!"

Maminka měla pět sourozenců. Dvě nejstarší děvčata, Marie a Anna, sloužily v Praze v rodinách, které se odstěhovaly do Paříže. Časem se tam vdaly a zůstaly natrvalo. Teta Kamila si vzala zahradníka, který sloužil u bývalého prvorepublikového ministra Černého v Oseku u Kolína. Ministr zde měl pěknou vilku a dožíval tam se svou ženou. teta měla dceru Věru, často jsme je navštěvovali. Byli to moc hodní lidé, vždycky jsem se u nich cítila velmi dobře. Strýc mi ukazoval, co všechno pro milostpány pěstuje, co všechno jim patří, dokonce i kus lesa. Jednou o Vánocích mne pozvali do salonu, a já se obdivovala velikánskému vánočnímu stromu. U nás bylo všechno mnohem prostší. teta Božena byla mladší než moje maminka, žila v Praze a živila se jako švadlena. Měla dceru Evu, manžel jí brzy zemřel a už se nikdy nevdala. Svůj život dožila v domku po svých rodičích v Suchomastech. nejmladší ze sourozenců byl bratr Míra, žil v Hošovském Týně a byl úředníkem. Měl dva syny. Naposledy jsem je viděla na pohřbu mé maminky.

Díl třetí - Moje maminka Růžena

Moje maminka Růžena Čermáková, rozená Kozová, se narodila 7.7. 1904 v Želkovicích u Hořovic. Mládí prožila v Suchomastech, kde si její rodiče postavili domek. Velmi brzy šla do Prahy sloužit. Jako služka si moc nevydělala, přesto pomáhala rodičům splácet dluh na domku. Ráda tancovala, zpívala, byla velmi pracovitá. U nás se čtyřikrát za rok gruntovalo. To znamená, že se vyneslo všechno ze skříní, postelí ven, všechno se vymylo, venku vyklepalo a zase zaneslo do pokoje. Nikdo z těch pěti baráků (říkalo se jim "Parlament") to nedělal. Místo, abych byla na mou čistotnou maminku pyšná, hrozně jsem se za ní styděla.

Maminka ráda četla a milovala českou literaturu. Pod stromečkem jsem měla  vždycky hromádku knih. Nevadilo mi, ani když byly brožované. Jsem jí za to moc vděčná, už proto, že u nás nikdy nebylo moc peněz. Dnes, kdy jsem na konci svého života, si uvědomuji jaký dar mi vlastně dala. Knihy mě drží nad vodou, mám o čem přemýšlet, nad čím se smát, s čím souhlasit, s kým aspoň v duchu polemizovat. Díky, mami!

Ještě dnes se řídím některými jejími hesly. "Do desíti musíš být hotova s úklidem bytu, co kdyby tě navštívila anglická královna?!" I když žiju v bytě sama, můžete na to vzít jed, že v deset hodin mám ustláno a uklizeno, protože co kdyby mě navštívila...

Maminka nám dětem vyprávěla velmi často o svém dětství, ale asi jsme byla málo soustředěná, moc si z toho vyprávění nevybavuji. Vzpomínám si, jak byla maminka rozhořčena na suchomastského faráře; jako děvče se dozvěděla o jeho poměru a jeho dítěti. Od té doby to byli jenom "flanďáci" a odtud asi pramení pohrdlivý poměr ke křesťanství. Já jsme pak všechno musela najít v knihách. Bibli jsem brzy odložila, vadily mi ty potoky krve, které se tam prolévaly na každé stránce.

Chodila jsem česat chmel. Každé poledne za mnou maminka přišla a přinesla mi oběd. Obvykle to byly švestkové knedlíky, těch bylo v době chmelu kolem plno. Já jedla, a maminka česala. Knedlíky byly pokaždé jiné. S tvarohem, mákem, perníkem, se skořicí. Jak já je milovala! A s nimi i ten chmel. Nebo v době jahod. Každý den při návratu ze školy stála na stole mísa s jahodami, cukrem a mlékem. Jak to, že se nám to nepřejedlo? Když bylo jahod moc, poslala mě maminka s košíkem po baráku a já rozdávala jahody jako Mikuláš.

Po roce 1948 byla maminka zaměstnána v žatecké Frutě jako telefonistka. Po válce se s tatínkem stala pravověrnou komunistkou, tatínek byl v té době předsedou KSČ na dráze. Já jako kvintánka jsem prožila "Vítězný Únor" na horách v Božík Daru. Celých pět dnů nám nesvítilo světlo, nešlo rádio, takže Vítězný únor jsme prolyžovali a prospali. Po návrat jsme koukali jako Puk, byli jsme najednou v úplně jiném světě. Ještě jsem zažila poslední Všesokolský slet, kde jsem cvičila jako dorostenka a kde jsme skandovali "Ať žije president Beneš!" Se spolužačkou Olinou Šimkovou jsme místo školy odjely do Prahy na pohřeb presidenta Beneše, myslím, že to byl převoz jeho ostatků do Sezimova Ústí. Byl večer, čekaly jsme na smuteční auto, když tu náhle se přiřítili milicionáři a začali nás rozhánět. My jsme se schovaly za sloupem u nějakého divadla, takže jsme to přežily ve zdraví a auto nakonec viděly.

A pak už to šlo všechno šejdrem. I v mé hlavě! Ale o tom později.

Díl druhý - Dědeček a babička z tatínkovy strany

Dědečka Josefa Čermáka jsem nepoznala. Zemřel moc brzo, kolem čtyřiceti nebo padesáti let věku. Tatínek říkával, že měl záduchu. Jestli to bylo astma nebo začínající tubera, to nevím. Ještě o něm vím, že byl hrdým Čechem, dokonce snad měl zakládat českou školu. Své syny učil nebát se Němců. Tatínek mi vyprávěl, aby se jim ubránili, že měli v kapse silný provaz a na něm těžké matice a šrouby. Tím točili kolem sebe a k sobě je vůbec nepustili. Asi to nebyla žádná legrace žít v tehdejších Sudetech.

Dědeček pracoval celý život u sedláků jako zemědělský nádeník. Babička Josefa Čermáková, rozená Škutchanová, chodila celý život i v zimě bosa. Byla to velmi prostá žena. Měla dvě dcery a čtyři syny. Dřela u sedláků a od práce měla tak zkroucené prsty, jaké jsem nikdy potom už u nikoho neviděla. Nikdy nás nepohladila, nepochválila, nepovídala si s námi (měla jsem dost sestřenic). Asi už na nic neměla sílu. Odešla brzo po válce.

Já jsem se narodila v Čeradicích, ale jestli to bylo v domku babičky, nebo naši bydleli jinde, to nevím. Taky si nyní uvědomuji, že nevím, jak babička k domku přišla. děda byl mrtev, možná, že to bylo z peněz jejich dětí.

Moje maminka měla vždycky od tatínkových sester trochu odstup. Byla moc hezká, nosila věci z Paříže, které dostávala od svých sester, a tak tam panovala jistá nevraživost. Moc se o tetách doma nemluvilo. Navštěvovala jsem Čeradice prakticky jen s otcem. Moc zážitků s babičkou nemám. Měla kozu, šla jsem s ní ji podojit a babička mě potom nutila pít to teplé kozí mléko. Hrozný zážitek! Ještě dnes se otřesu! Snad proto jsem moje děti, vnučky a vnuky do ničeho nenutila. Ještě dnes se bojím koupit si kozí sýr, i když jsem velmi zvědavá jak chutná.

Díl první - Moji prarodiče z maminčiny strany

Babička Marie Kozová bydlela s dědečkem Janem Kozou v Suchomastech u Berouna, poměrně velké vesnici s velkým rybníkem (viděno dětskýma očima). Bydleli v malém domku, kde byly pouze dvě místnosti, se zahrádkou a slepicemi. Na dvorku měli krásný zelený trávník, který slepice musely respektovat. Když tam něco provedly, hned se to vymetlo, takže ani já jsme se s tím trávníkem nekamarádila. Kozovi měli šest dětí, pět dcer a jednoho syna. Dvě dcery žily v Paříži, vdaly se tam a rodiče navštěvovaly pouze sporadicky. Stýkala jsem se s nimi, když už byly dost staré. Babička brzo zemřela a dědeček odešel několik let nato. S ostatními člen rodiny jsme se nestýkali, přes válku to ani nebylo dost dobře možné.

Babička s dědečkem byli moc hodní. Začala jsem je navštěvovat už za 1. republiky jako malá holčička. To už děda nepracoval (byl tesařem) a babička polehávala (měla nemocné srdce). V roce 1938 přišly známé události. Naši nikdy nevěřili, že bude republika vydána Němcům, a proto jsme Žatec opouštěli pomalu jako poslední, když už nebyly vagony. nakonec jsme Sudety opustili v dobytčáku. Tatínek odvezl rodinu do Suchomast, nábytek zůstal odstaven v Berouně, a sám odjel hledat zaměstnání a byt. Práci našel v Kolíně (byl hradlařem u Československých státních drah) a byt až za tři měsíce v Oseku u Kolína. Byla to jedna místnost, kam se musel vejít všechen nábytek, kde se vařilo, spalo, jedlo i koupalo. Vzpomínám si, že jediné místo k chození bylo kolem manželských postelí. Dědu a babi jsem pak za války viděla asi dvakrát nebo třikrát. Zemřeli krátce po válce.

Vzpomínek, myslím těch dějových, moc nemám. Ale jednu přece. Mohlo mě být tak deset až jedenáct let, doma byla už sestra Líba (2 až 3 roky), takže jsem musela za dědou a babičkou sama. To už jsme bydleli ve Velimi u nádraží. Tatínek mi všechny spoje napsal a protože jsem v Praze přecházela z jednoho nádraží na druhé, trasu mi nakreslil. Asi jsem byla moc pomalá, protože vlak, kterým jsem se měla vydat směrem na Beroun, byl fuč. Musela jsem čekat na další spoj. Místo ve čtyři dopoledne jsem vystupovala v Berouně na nádraží v 11 hodin v noci. Tma tmoucí. A to přede mnou byla osmikilometrová pouť do Suchomast. Poslední dva kilometry lesem, pěkně tmavým. Cestu jsme znala. Abych se v lese nebála, šla jsem středem silnice a dívala se na oblohu, takže jsem ta strašidla za každým stromem neviděla... Když jsem zaťukala na okno, dědeček mi nechtěl věřit, že jsem přišla sama a ještě teď ho slyším volat: "Růženo, vylez, nech té blbé legrace, vždyť jsou dvě hodiny v noci!"

Asi proto se hned tak někoho či něčeho neleknu!