Můj tatínek se jmenoval František Čermák, narodil se 14.5.1903 v Lišanech u Žatce. Brzo se jeho rodina odstěhovala do Čeradic, kde prožíval své dětství i mládí. Musel pomáhat rodičům, kteří pracovali u sedláka. Tatínek o svém dětství moc nemluvil, asi nebylo moc laskavé. Česká enkláva kolem Žatce baly málo početná, takže respekt stál asi dost modřin a krve na obou stranách - německé i české. Asi měl německé školy, i když mi jednou řekl, že dohromady to byly jen dva roky školní docházky. Je mi velmi líto, že jsem se nepídila po podrobnostech. Někdo ho musel naučit číst a psát česky, protože když se chtěl dostat ke dráze, musel se naučit předpisy. Dělal z nich zkoušku.
Náš tatínek rád vyprávěl historky ze svého pozdějšího života. Kdybych si na všechny vzpomněla! Třeba na tu z doby tatínkovy nezaměstnanosti. Když byl bez práce, tak nastoupil s kamarádem do vlaku na Plzeň. "Náhodou" se sešli v kupé, kde měli vyhlédnutou oběť, začli s ním hrát karty a než přijeli do Plzně, tak ho obrali o všechny peníze. Tak byli sehraní. A zpátky při jízdě do Žatce si to zopakovali. To už jsem na tatínka zas tak hrdá nebyla!
Když jsme s tatínkem někam šli, dal si do kapsy budíka a učil mě hodiny. Naučil mě hledat v jízdním řádu. To mě bylo, prosím, osm let! V osmi letech jsem uměla dělit a násobit sáhodlouhá čísla. Naučil mě mariáš. Když přijel za války strejda Olda, dělala jsem jim třetího. Naučil mě štípat dříví, abych si neusekla všechny prsty. Naučil mě dardu s bejlí, to dnes už nikdo neumí. S touhle karetní hrou jsem vyhrála nad strejdou Fandou a Karlem Donátovými jednou osmnáct a podruhé dvacet čtyři korun. Pak to vzdali! tatínek mě naučil jezdit na kole, naučil mě plavat v Labi. To bylo za války, bydleli jsme na samotě. Tou samotou byl mlýn s velkým dvorem. Dvůr byl uzavřen malými přízemními domky. My jsme bydleli v "panském domě" v 1. patře a z chodby jsme viděli na široké Labe. Tatínek mě prostě hodil do vody a dostaň se z ní jak umíš. Kupodivu to fungovalo. Moje maminka, která plavat neuměla, kvílela na břehu, že mě tatínek utopí, ale ono se to povedlo. Od té doby vodu miluju. Poslední mojí láskou byla Berounka!
Mimo karetních her mě tatínek naučil halmu. Tu jsem měla moc ráda, stejně jako dámu. Jen šachy jsem odmítala, ty mě nebavily. Nehráli jsme každý večer, protože na dráze, kde pracoval, měl denní a noční směny. Před noční směnou se musel odpoledne vyspat, to jsme musely, my děti, být jako myšky!
Tatínek mne naučil i další věci, i kázni. Když jsem si zlomila ruku a naříkala bolestí, přišel za mnou, připomněl, že maminka a on musí ráno přijít do práce odpočatí, že musím naříkat potichu, aby se vyspali. Od té doby jsem se snažila neobtěžovat ty druhé svými bolestmi a starostmi.
Asi mě toho tatínek naučil mnohem víc, a vidíte, ani jsem mu za to nepoděkovala. Díky, tati! Snad to slyší!
Tatínek pracoval na dráze na hradle, o své práci mi nemusel vyprávět, protože jsme mu nosily na hradlo jídlo, takže jsem to všechno viděla.
Byl velmi pracovitý., se vším si uměl poradit. Bavilo ho hrabat se v hlíně. Koupili s maminkou zahradu, kde se pěstovalo všechno, od zeleniny po ovoce. Milovala jsem čerstvě utržené rajské jablíčko, okurku, rybíz, angrešt, jen práce na zahradě mě příliš nebavila. Lásku k hlíně jsem prostě nepodědila.
Nebýt tatínka, neměly jsme se sestrami středoškolské vzdělání. maminka nás hned po škole chtěla strčit do Šroubárny a vydělávejte. To proto, že u nás byl soustavný nedostatek peněz. Snad se v tatínkovi ozval jeho osvícený otec, ale vzdělání nám prosadil. Já maturovala na pedagogickém gymnásiu, sestra Líba na obchodní škole a Jitka absolvovala farmaceutickou střední školu v Brně.
Tatínek měl dvě sestry, Annu a Mici, tři bratry, Roberta, Oldřicha a Pavla. Teta Anna se vdala a dělala příležitostné práce, teta Mici byla švadlena. Robert byl nejstarší z bratrů a pracoval v bance nebo pojišťovně jako úředník. Oldřich a Pavel pracovali jako můj otec na dráze.
Otec s maminkou často doma zpívali. Když jsem slyšela z hospody U rozvědčíka hlas našeho Aleše, slyšela jsem našeho tatínka. Aleš měl stejně silný hlas jako on. Sotva náš Aleš začal chodit, vodil ho jeho děda na lokomotivy, odkud přicházel celý od šmíru. Zlobila jsme se, ale příště šli zas! Tak jsem to vzdala.
Náš tatínek byl moc hodný, ale nesměl se napít. Měl velmi špatnou "opici", hned se chtěl prát. Paradoxně pro naši maminku tak byla nejkrásnější dobou válka, kdy nebyl ani alkohol ani pivo k dostání.
Žádné komentáře:
Okomentovat