S čím mi maminka nejvíce pomohla?
Tím, že byla. Nikdy na mne nevztáhla ruku, byla chápavá, nebyla hysterická. Když jsem něco rozbila, řekla: "Kdyby se ti nic horšího v životě nestalo! Vem smeták, zameť to a vyhoď do smetí, a už o tom nebudeme mluvit!" Na to, že chodila do školy jen čtyři roky, byla velmi moudrá. Když mohl, tak pomohla i cizím lidem.
Vzpomeneš si na básničku nebo písničku?
Maminka mi často recitovala "Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly..." Vždycky jsem u toho plakala. Nejradši měla písničku Čechy krásné, Čechy mé. Když myla okna, vždycky si zpívala. Na celé kolo! Vůbec se nestyděla!
Jakou dobrotu uměla maminka uvařit nebo upéct?
Jéje, u nás bylo vždycky navařeno a napečeno. I po roce 1948, kdy šla do zaměstnání se u nás nic nezměnilo. To už jsme měla dvě sestry, Líbu a Jitku, takže měla práce jistě dost. Pekla hlavně buchty a koláče. Vařila i pekla bez receptů. Nebyla pračka, nebyl lux, byla jen kamna a dvouplotýnkový plynový vařič, na který jsme my děti nesměly ani sáhnout.
Nikdy nechtěla, abych jí při vaření pomáhala, nechala mne jenom mýt nádobí. "Ještě se, holka, navaříš, až tě to bude mrzet!" Měla, moje zlatá, opět pravdu! Jinak se u nás vařilo velmi prostě; náš tatínek si na novoty nepotrpěl, a tak každou neděli bylo vepřo, knedlo, zelo. Jednou s houskovým a podruhé s bramborovým knedlíkem. Když jsme se vdala, dlouho jsme to nechtěla vařit, takže si občas můj muž na toto jídlo musel zajít do hospody. Jinak to byly všechny možné omáčky, bác pečený v troubě - pro nevzdělané: to byl bramborák nalitý do pekáče a upečený dozlatova a dokřupava. Kam se hrabou bramboráky na pánvi. No a již zmiňované ovocné knedlíky. Celé září jsme nic jiného nejedli. Mňam!!
Maminku nejvíce bavilo čtení knížek. Ačkoliv asi i to uklízení. Bylo u nás opravdu čisto. Jednou jsme jely s maminkou do Suchomast. Vlak nám jel ráno v šest hodin. Když mě maminky vzbudila, abych se oblékla, už měla umytou společnou chodbu. Tehdy jsem ji opravdu obdivovala, vždyť ta chodba mohla počkat.
Nejvíce si na mamince vážím dobroty. Vždycky jsme byly Jiřinka, Libunka, Jitunka; nikdy nás jinak nejmenovala. Láska z ní jen kapala, i když nás neobjímala a nelíbala. Nikdy jsem neslyšela, že by o nás špatně mluvila. myslím, že jí všechny tři moc dlužíme! Ale jak říkávala: "Co nedáš člověku za života, po smrti je už všechno houby platné!"
Maminka měla pět sourozenců. Dvě nejstarší děvčata, Marie a Anna, sloužily v Praze v rodinách, které se odstěhovaly do Paříže. Časem se tam vdaly a zůstaly natrvalo. Teta Kamila si vzala zahradníka, který sloužil u bývalého prvorepublikového ministra Černého v Oseku u Kolína. Ministr zde měl pěknou vilku a dožíval tam se svou ženou. teta měla dceru Věru, často jsme je navštěvovali. Byli to moc hodní lidé, vždycky jsem se u nich cítila velmi dobře. Strýc mi ukazoval, co všechno pro milostpány pěstuje, co všechno jim patří, dokonce i kus lesa. Jednou o Vánocích mne pozvali do salonu, a já se obdivovala velikánskému vánočnímu stromu. U nás bylo všechno mnohem prostší. teta Božena byla mladší než moje maminka, žila v Praze a živila se jako švadlena. Měla dceru Evu, manžel jí brzy zemřel a už se nikdy nevdala. Svůj život dožila v domku po svých rodičích v Suchomastech. nejmladší ze sourozenců byl bratr Míra, žil v Hošovském Týně a byl úředníkem. Měl dva syny. Naposledy jsem je viděla na pohřbu mé maminky.
Žádné komentáře:
Okomentovat