Jednoho dne přivezla vnučka Terezka své babičce Jiřině knížku s prázdnými stránkami, knihu pro uchování vzpomínek. Vnučka poprosila babičku, aby pro nás všechny sepsala několik vzpomínek. Babička se sice nechala vést předepsanými dotazy, ale nakonec se její vzpomínání vždycky rozlilo jak jarní potok v jejím milovaném Skřivánčím údolí. A tak by byla škoda, abychom si vzpomínky babičky Jiřky četli jenom my, synové a vnoučata. Když budou zajímavé i pro ostatní členy naší rodiny, přátele.... a možná i úplně cizí čtenáře.

neděle 13. září 2015

Díl první - Moji prarodiče z maminčiny strany

Babička Marie Kozová bydlela s dědečkem Janem Kozou v Suchomastech u Berouna, poměrně velké vesnici s velkým rybníkem (viděno dětskýma očima). Bydleli v malém domku, kde byly pouze dvě místnosti, se zahrádkou a slepicemi. Na dvorku měli krásný zelený trávník, který slepice musely respektovat. Když tam něco provedly, hned se to vymetlo, takže ani já jsme se s tím trávníkem nekamarádila. Kozovi měli šest dětí, pět dcer a jednoho syna. Dvě dcery žily v Paříži, vdaly se tam a rodiče navštěvovaly pouze sporadicky. Stýkala jsem se s nimi, když už byly dost staré. Babička brzo zemřela a dědeček odešel několik let nato. S ostatními člen rodiny jsme se nestýkali, přes válku to ani nebylo dost dobře možné.
Babička s dědečkem byli moc hodní. Začala jsem je navštěvovat už za 1. republiky jako malá holčička. To už děda nepracoval (byl tesařem) a babička polehávala (měla nemocné srdce). V roce 1938 přišly známé události. Naši nikdy nevěřili, že bude republika vydána Němcům, a proto jsme Žatec opouštěli pomalu jako poslední, když už nebyly vagony. nakonec jsme Sudety opustili v dobytčáku. Tatínek odvezl rodinu do Suchomast, nábytek zůstal odstaven v Berouně, a sám odjel hledat zaměstnání a byt. Práci našel v Kolíně (byl hradlařem u Československých státních drah) a byt až za tři měsíce v Oseku u Kolína. Byla to jedna místnost, kam se musel vejít všechen nábytek, kde se vařilo, spalo, jedlo i koupalo. Vzpomínám si, že jediné místo k chození bylo kolem manželských postelí. Dědu a babi jsem pak za války viděla asi dvakrát nebo třikrát. Zemřeli krátce po válce.
Vzpomínek, myslím těch dějových, moc nemám. Ale jednu přece. Mohlo mě být tak deset až jedenáct let, doma byla už sestra Líba (2 až 3 roky), takže jsem musela za dědou a babičkou sama. To už jsme bydleli ve Velimi u nádraží. Tatínek mi všechny spoje napsal a protože jsem v Praze přecházela z jednoho nádraží na druhé, trasu mi nakreslil. Asi jsem byla moc pomalá, protože vlak, kterým jsem se měla vydat směrem na Beroun, byl fuč. Musela jsem čekat na další spoj. Místo ve čtyři dopoledne jsem vystupovala v Berouně na nádraží v 11 hodin v noci. Tma tmoucí. A to přede mnou byla osmikilometrová pouť do Suchomast. Poslední dva kilometry lesem, pěkně tmavým. Cestu jsme znala. Abych se v lese nebála, šla jsem středem silnice a dívala se na oblohu, takže jsem ta strašidla za každým stromem neviděla... Když jsem zaťukala na okno, dědeček mi nechtěl věřit, že jsem přišla sama a ještě teď ho slyším volat: "Růženo, vylez, nech té blbé legrace, vždyť jsou dvě hodiny v noci!"
Asi proto se hned tak někoho či něčeho neleknu!


Žádné komentáře:

Okomentovat