Díl čtvrtý - Moje maminka Růžena - dokončení

S čím mi maminka nejvíce pomohla?

Tím, že byla. Nikdy na mne nevztáhla ruku, byla chápavá, nebyla hysterická. Když jsem něco rozbila, řekla: "Kdyby se ti nic horšího v životě nestalo! Vem smeták, zameť to a vyhoď do smetí, a už o tom nebudeme mluvit!" Na to, že chodila do školy jen čtyři roky, byla velmi moudrá. Když mohl, tak pomohla i cizím lidem.

Vzpomeneš si na básničku nebo písničku?

Maminka mi často recitovala "Zemřela matka, do hrobu dána, siroty po ní zůstaly..." Vždycky jsem u toho plakala. Nejradši měla písničku Čechy krásné, Čechy mé. Když myla okna, vždycky si zpívala. Na celé kolo! Vůbec se nestyděla!

Jakou dobrotu uměla maminka uvařit nebo upéct?

Jéje, u nás bylo vždycky navařeno a napečeno. I po roce 1948, kdy šla do zaměstnání se u nás nic nezměnilo. To už jsme měla dvě sestry, Líbu a Jitku, takže měla práce jistě dost. Pekla hlavně buchty a koláče. Vařila i pekla bez receptů. Nebyla pračka, nebyl lux, byla jen kamna a dvouplotýnkový plynový vařič, na který jsme my děti nesměly ani sáhnout.

Nikdy nechtěla, abych jí při vaření pomáhala, nechala mne jenom mýt nádobí. "Ještě se, holka, navaříš, až tě to bude mrzet!" Měla, moje zlatá, opět pravdu! Jinak se u nás vařilo velmi prostě; náš tatínek si na novoty nepotrpěl, a tak každou neděli bylo vepřo, knedlo, zelo. Jednou s houskovým a podruhé s bramborovým knedlíkem. Když jsme se vdala, dlouho jsme to nechtěla vařit, takže si občas můj muž na toto jídlo musel zajít do hospody. Jinak to byly všechny možné omáčky, bác pečený v troubě - pro nevzdělané: to byl bramborák nalitý do pekáče a upečený dozlatova a dokřupava. Kam se hrabou bramboráky na pánvi. No a již zmiňované ovocné knedlíky. Celé září jsme nic jiného nejedli. Mňam!!

Maminku nejvíce bavilo čtení knížek. Ačkoliv asi i to uklízení. Bylo u nás opravdu čisto. Jednou jsme jely s maminkou do Suchomast. Vlak nám jel ráno v šest hodin. Když mě maminky vzbudila, abych se oblékla, už měla umytou společnou chodbu. Tehdy jsem ji opravdu obdivovala, vždyť ta chodba mohla počkat.

Nejvíce si na mamince vážím dobroty. Vždycky jsme byly Jiřinka, Libunka, Jitunka; nikdy nás jinak nejmenovala. Láska z ní jen kapala, i když nás neobjímala a nelíbala. Nikdy jsem neslyšela, že by o nás špatně mluvila. myslím, že jí všechny tři moc dlužíme! Ale jak říkávala: "Co nedáš člověku za života, po smrti je už všechno houby platné!"

Maminka měla pět sourozenců. Dvě nejstarší děvčata, Marie a Anna, sloužily v Praze v rodinách, které se odstěhovaly do Paříže. Časem se tam vdaly a zůstaly natrvalo. Teta Kamila si vzala zahradníka, který sloužil u bývalého prvorepublikového ministra Černého v Oseku u Kolína. Ministr zde měl pěknou vilku a dožíval tam se svou ženou. teta měla dceru Věru, často jsme je navštěvovali. Byli to moc hodní lidé, vždycky jsem se u nich cítila velmi dobře. Strýc mi ukazoval, co všechno pro milostpány pěstuje, co všechno jim patří, dokonce i kus lesa. Jednou o Vánocích mne pozvali do salonu, a já se obdivovala velikánskému vánočnímu stromu. U nás bylo všechno mnohem prostší. teta Božena byla mladší než moje maminka, žila v Praze a živila se jako švadlena. Měla dceru Evu, manžel jí brzy zemřel a už se nikdy nevdala. Svůj život dožila v domku po svých rodičích v Suchomastech. nejmladší ze sourozenců byl bratr Míra, žil v Hošovském Týně a byl úředníkem. Měl dva syny. Naposledy jsem je viděla na pohřbu mé maminky.

Díl třetí - Moje maminka Růžena

Moje maminka Růžena Čermáková, rozená Kozová, se narodila 7.7. 1904 v Želkovicích u Hořovic. Mládí prožila v Suchomastech, kde si její rodiče postavili domek. Velmi brzy šla do Prahy sloužit. Jako služka si moc nevydělala, přesto pomáhala rodičům splácet dluh na domku. Ráda tancovala, zpívala, byla velmi pracovitá. U nás se čtyřikrát za rok gruntovalo. To znamená, že se vyneslo všechno ze skříní, postelí ven, všechno se vymylo, venku vyklepalo a zase zaneslo do pokoje. Nikdo z těch pěti baráků (říkalo se jim "Parlament") to nedělal. Místo, abych byla na mou čistotnou maminku pyšná, hrozně jsem se za ní styděla.

Maminka ráda četla a milovala českou literaturu. Pod stromečkem jsem měla  vždycky hromádku knih. Nevadilo mi, ani když byly brožované. Jsem jí za to moc vděčná, už proto, že u nás nikdy nebylo moc peněz. Dnes, kdy jsem na konci svého života, si uvědomuji jaký dar mi vlastně dala. Knihy mě drží nad vodou, mám o čem přemýšlet, nad čím se smát, s čím souhlasit, s kým aspoň v duchu polemizovat. Díky, mami!

Ještě dnes se řídím některými jejími hesly. "Do desíti musíš být hotova s úklidem bytu, co kdyby tě navštívila anglická královna?!" I když žiju v bytě sama, můžete na to vzít jed, že v deset hodin mám ustláno a uklizeno, protože co kdyby mě navštívila...

Maminka nám dětem vyprávěla velmi často o svém dětství, ale asi jsme byla málo soustředěná, moc si z toho vyprávění nevybavuji. Vzpomínám si, jak byla maminka rozhořčena na suchomastského faráře; jako děvče se dozvěděla o jeho poměru a jeho dítěti. Od té doby to byli jenom "flanďáci" a odtud asi pramení pohrdlivý poměr ke křesťanství. Já jsme pak všechno musela najít v knihách. Bibli jsem brzy odložila, vadily mi ty potoky krve, které se tam prolévaly na každé stránce.

Chodila jsem česat chmel. Každé poledne za mnou maminka přišla a přinesla mi oběd. Obvykle to byly švestkové knedlíky, těch bylo v době chmelu kolem plno. Já jedla, a maminka česala. Knedlíky byly pokaždé jiné. S tvarohem, mákem, perníkem, se skořicí. Jak já je milovala! A s nimi i ten chmel. Nebo v době jahod. Každý den při návratu ze školy stála na stole mísa s jahodami, cukrem a mlékem. Jak to, že se nám to nepřejedlo? Když bylo jahod moc, poslala mě maminka s košíkem po baráku a já rozdávala jahody jako Mikuláš.

Po roce 1948 byla maminka zaměstnána v žatecké Frutě jako telefonistka. Po válce se s tatínkem stala pravověrnou komunistkou, tatínek byl v té době předsedou KSČ na dráze. Já jako kvintánka jsem prožila "Vítězný Únor" na horách v Božík Daru. Celých pět dnů nám nesvítilo světlo, nešlo rádio, takže Vítězný únor jsme prolyžovali a prospali. Po návrat jsme koukali jako Puk, byli jsme najednou v úplně jiném světě. Ještě jsem zažila poslední Všesokolský slet, kde jsem cvičila jako dorostenka a kde jsme skandovali "Ať žije president Beneš!" Se spolužačkou Olinou Šimkovou jsme místo školy odjely do Prahy na pohřeb presidenta Beneše, myslím, že to byl převoz jeho ostatků do Sezimova Ústí. Byl večer, čekaly jsme na smuteční auto, když tu náhle se přiřítili milicionáři a začali nás rozhánět. My jsme se schovaly za sloupem u nějakého divadla, takže jsme to přežily ve zdraví a auto nakonec viděly.

A pak už to šlo všechno šejdrem. I v mé hlavě! Ale o tom později.

Díl druhý - Dědeček a babička z tatínkovy strany

Dědečka Josefa Čermáka jsem nepoznala. Zemřel moc brzo, kolem čtyřiceti nebo padesáti let věku. Tatínek říkával, že měl záduchu. Jestli to bylo astma nebo začínající tubera, to nevím. Ještě o něm vím, že byl hrdým Čechem, dokonce snad měl zakládat českou školu. Své syny učil nebát se Němců. Tatínek mi vyprávěl, aby se jim ubránili, že měli v kapse silný provaz a na něm těžké matice a šrouby. Tím točili kolem sebe a k sobě je vůbec nepustili. Asi to nebyla žádná legrace žít v tehdejších Sudetech.

Dědeček pracoval celý život u sedláků jako zemědělský nádeník. Babička Josefa Čermáková, rozená Škutchanová, chodila celý život i v zimě bosa. Byla to velmi prostá žena. Měla dvě dcery a čtyři syny. Dřela u sedláků a od práce měla tak zkroucené prsty, jaké jsem nikdy potom už u nikoho neviděla. Nikdy nás nepohladila, nepochválila, nepovídala si s námi (měla jsem dost sestřenic). Asi už na nic neměla sílu. Odešla brzo po válce.

Já jsem se narodila v Čeradicích, ale jestli to bylo v domku babičky, nebo naši bydleli jinde, to nevím. Taky si nyní uvědomuji, že nevím, jak babička k domku přišla. děda byl mrtev, možná, že to bylo z peněz jejich dětí.

Moje maminka měla vždycky od tatínkových sester trochu odstup. Byla moc hezká, nosila věci z Paříže, které dostávala od svých sester, a tak tam panovala jistá nevraživost. Moc se o tetách doma nemluvilo. Navštěvovala jsem Čeradice prakticky jen s otcem. Moc zážitků s babičkou nemám. Měla kozu, šla jsem s ní ji podojit a babička mě potom nutila pít to teplé kozí mléko. Hrozný zážitek! Ještě dnes se otřesu! Snad proto jsem moje děti, vnučky a vnuky do ničeho nenutila. Ještě dnes se bojím koupit si kozí sýr, i když jsem velmi zvědavá jak chutná.

Díl první - Moji prarodiče z maminčiny strany

Babička Marie Kozová bydlela s dědečkem Janem Kozou v Suchomastech u Berouna, poměrně velké vesnici s velkým rybníkem (viděno dětskýma očima). Bydleli v malém domku, kde byly pouze dvě místnosti, se zahrádkou a slepicemi. Na dvorku měli krásný zelený trávník, který slepice musely respektovat. Když tam něco provedly, hned se to vymetlo, takže ani já jsme se s tím trávníkem nekamarádila. Kozovi měli šest dětí, pět dcer a jednoho syna. Dvě dcery žily v Paříži, vdaly se tam a rodiče navštěvovaly pouze sporadicky. Stýkala jsem se s nimi, když už byly dost staré. Babička brzo zemřela a dědeček odešel několik let nato. S ostatními člen rodiny jsme se nestýkali, přes válku to ani nebylo dost dobře možné.

Babička s dědečkem byli moc hodní. Začala jsem je navštěvovat už za 1. republiky jako malá holčička. To už děda nepracoval (byl tesařem) a babička polehávala (měla nemocné srdce). V roce 1938 přišly známé události. Naši nikdy nevěřili, že bude republika vydána Němcům, a proto jsme Žatec opouštěli pomalu jako poslední, když už nebyly vagony. nakonec jsme Sudety opustili v dobytčáku. Tatínek odvezl rodinu do Suchomast, nábytek zůstal odstaven v Berouně, a sám odjel hledat zaměstnání a byt. Práci našel v Kolíně (byl hradlařem u Československých státních drah) a byt až za tři měsíce v Oseku u Kolína. Byla to jedna místnost, kam se musel vejít všechen nábytek, kde se vařilo, spalo, jedlo i koupalo. Vzpomínám si, že jediné místo k chození bylo kolem manželských postelí. Dědu a babi jsem pak za války viděla asi dvakrát nebo třikrát. Zemřeli krátce po válce.

Vzpomínek, myslím těch dějových, moc nemám. Ale jednu přece. Mohlo mě být tak deset až jedenáct let, doma byla už sestra Líba (2 až 3 roky), takže jsem musela za dědou a babičkou sama. To už jsme bydleli ve Velimi u nádraží. Tatínek mi všechny spoje napsal a protože jsem v Praze přecházela z jednoho nádraží na druhé, trasu mi nakreslil. Asi jsem byla moc pomalá, protože vlak, kterým jsem se měla vydat směrem na Beroun, byl fuč. Musela jsem čekat na další spoj. Místo ve čtyři dopoledne jsem vystupovala v Berouně na nádraží v 11 hodin v noci. Tma tmoucí. A to přede mnou byla osmikilometrová pouť do Suchomast. Poslední dva kilometry lesem, pěkně tmavým. Cestu jsme znala. Abych se v lese nebála, šla jsem středem silnice a dívala se na oblohu, takže jsem ta strašidla za každým stromem neviděla... Když jsem zaťukala na okno, dědeček mi nechtěl věřit, že jsem přišla sama a ještě teď ho slyším volat: "Růženo, vylez, nech té blbé legrace, vždyť jsou dvě hodiny v noci!"

Asi proto se hned tak někoho či něčeho neleknu!