Díl osmý - O škole, a taky čím jsem chtěla být

K zápisu do první třídy jsem šla s maminkou ještě v Žatci do Švehlovky. Pak přišli Němci, my museli utéct. Bylo mi to líto, protože Švehlovka byla tehdy moderní nová škola a mně se moc líbila. První náš válečný byt byl v Oseku u Kolína, tam jsem šla do první třídy. Vůbec nic si z toho nepamatuji, byla jsem tam jen první pololetí. Pak jsme se odstěhovali na samotu do Klavar a já dokončila 1. třídu v Obecné škole v Nové  Vsi u Velimi. Pamatuji si na hodného pana řídícího, ale asi mě neučil, pouze půjčoval knihy. To jsem zjistila, když jsem si prohlédla vysvědčení z prvního ročníku. Je tam podepsaná nějaká paní učitelka, jejíž jméno mi vůbec nic neříká.

V Nové Vsi jsem chodila ještě do 2. třídy a pak jsme se zase stěhovali. Mlýn zabrali Němci. Tatínek našel opět jen jednu místnost ve Velimi u Kolína a opět bylo místo na chození jen kolem manželských postelí. Ve 4. třídě jsem musela dělat zkoušku do Hlavní školy. Kdo ji neudělal, pokračoval v páté třídě. V Hlavní škole jsem absolvovala dva ročníky. Pak přišel konec války a my se stěhovali zpátky do Žatce. Tam jsem v roce 1945 udělala zkoušku do tercie Reálného gymnasia, stala se ze mne studentka.

Mimochodem, v lavici přede mnou seděl nějaký Aleš Dvořák. Mně se už tehdy zdál nějaký "moc chytrý" a vůbec mi nepadl do oka. Oktávu jsem dokončila na Pedagogickém gymnasiu v Teplicích a mohla nastoupit jako učitelka nižšího stupně na Národní škole ve Svádově.

 

Moje školní docházka není lemovaná nějakými velkými úspěchy. byla jsem vždycky spíš horší průměr. Nešla mi matematika, fysika, rýsování a špatná jsem byla i ve výtvarné výchově. Doma mi pomoci nemohli, a tak jsem se s tím prala sama. Pamatuji se na jeden velký malér. Dostali jsme příkaz zúčastnit se 1. máje. Mohlo to být tak v sextě nebo septimě. Místo prvomájového průvodu jsme s několika spolužáky prostě dostali chuť na zmrzlinu. Jenže nás nachytal přímo soudruh ředitel. Ráno přišel do třídy, poručil nám vzít si své věci a prostě nás ze školy vyhodil. Nebýt otce Jirky Vackeho, který byl vysokým stranickým pracovníkem, a který zaúřadoval v náš prospěch, byl by to opravdu velký průšvih. Naši se to nikdy nedozvěděli!

 

Čím jsem chtěla být? Tak to vím úplně přesně! Učitelkou, švadlenou, nebo farmaceutkou. Učitelkou jsme se stala a dělala jsem to zaměstnání moc ráda. Šít jsme se naučila sama. Kupovala jsem si Praktische mode, německý časopis, který u nás tehdy vycházel a kde byly střihy k šatům. naučila jsem se se střihy zacházet, a pak mě to už šlo samo. Matka Dvořáková mě v tom podporovala, v Rakovníku měla přítelkyni v levných látkách, vždycky mi přivezla nějaký laciný hadřík a já z něj vyráběla "světovou módu"!

Tchyně taky jezdila do Prahy, tam okoukla co zrovna frčí, takže jsem občas v Žatci zaváděla novou módu. Jednou mi koupila zbytek vínového manšestru, ať z něj ušiju dlouhé úzké kalhoty. Nedůvěřivě jsme se na ni podívala: "Červené kalhoty?" Nosily se šedé, černé, ale červené? Ušila jsem je a bylo pozdvižení na vsi! Přišla jsem do obchodu, tam byl trochu nachmelený pán, začal na mne ukazovat a na celý krám řvát: "Přijel cirkus, jen té dámičce chybí bič!" No, vypadla jsem, červená jako ty kalhoty z Prahy. A za pár dní přijely volejbalistky a jejich oblečení hrálo všemi barvami! A bylo po ptákách.

Díl sedmý - Moje sestry

Sestra Líba se narodila 10.7.1940 v Klavarech u Kolína. Kupodivu maminka rodila doma, já byla zavřená v ložnici, všechno jsem slyšela, ale žádné trauma z toho neměla. Porodní bába mi přišla oznámit, že mám sestřičku. Takhle to bylo jednoduché. Dnes se divím, jakou z toho dělají vědu. A to byla samota, a tatínek v práci v Kolíně. Doktor vzdálený kilometry.

Libunka byla moc hodná, takže jsem ji mohla i hlídat, nebo mi ji dávala maminka ven vozit. Jednou, bylo to v zimě, mi ji dala v tatínkově železničářském kožichu na sáňky. Bylo jí tak půl roku. Když jsem se s ní rozeběhla po sněhu, asi jsem moc cukla a ona spadla do sněhu obličejem dolů. A protože ani nepípla, zpozorovala jsem to až když se mi ty sáňky zdály být nějaké lehké. Přes mé velké leknutí jsem se rychle vzpamatovala a utíkala zpátky, zvedla ji, chválabohu dýchala. Teprve teď se rozeřvala na celé kolo. Asi se jí v tom sněhu líbilo.

Když byla větší, brala mě za ruku a se slovy "koko, tu a pa" (kočka - límec, štucel a ven!) chtěla, abych s ní šla ven. Když byla už mnohem větší, musela jsem jí recitovat básničky. Nejradši měla Jiřího Wolkera.

 

Moje druhá sestra Jitka se narodila ve Velimi u Kolína 15.1.1945. Také tento porod se odehrával doma s porodní asistentkou. A protože jsme bydleli v jedné místnosti, byla jsem přímým svědkem. Když se vrátila sousedka z nákupu, odešly jsme se sestrou Líbou k ní a čekaly, až bude po porodu. A opět měl náš tatínek denní, takže přijel až když bylo po všem. A opět se nikdo ničemu nedivil, všechno bylo normální a přirozené.

I s Jitkou jsem zažila jsem zažila horor! Maminka mi ji dala opět v černém nádražáckém kožichu do kočárku a poslala vozit. Bylo jí tak pět měsíců, byl květen, sluníčko připalovalo, já milý kožich trochu odhrnula a malá Jitka nastydla. Dostala zápal plic a byla na umření. Maminka jí pronosila tři dny a tři noci na rukou. Doktor, který chodil každý den, řekl, že čtvrtý den rozhodne. Maminka už byla tak unavená, že Jitku dala mně, abych jí vystřídala. nesměly jsme ji položit, nesměla plakat. Maminka usnula a já chovala. Najednou jsem zjistila, že už mě umdlévají ruce, měla jsem strach, že ji upustím. Maminku jsem vůbec nemohla vzbudit, jak byla unavená. Rozhoupala jsem nohou kočárek, dítě do něj položila a pomalu kolébala. Jitka usnula a ráno, když přišel doktor, řekl, že holka má vyhráno.

Nikdy mi to maminka nevyčetla, i když jsem sama cítila, že za tu lehkomyslnost s kožichem jsem potrestána být měla. To byla prostě naše maminka, chápavá k našim chybám a všeodpouštějící. S Jitkou jsem její dětství moc neprožívala, byla jsem přece jen o 12 let starší. na starosti ji měla spíš sestra Libuška.

Díl šestý - Dětství

Narodila jsem se v Čeradicích u Žatce, 15.2.1933. Brzy jsme se stěhovali do Libočan a odtud po krátkém čase do Žatce, drážních domů, kterým se přezdívalo Parlament. byt byl malý, dvě místnosti, kuchyň a pokoj. Mně se u nás moc líbilo. maminka nepracovala, starala se o mne a o byt, všechno plynulo jakoby pomalu. Vzpomínám si, že přestože nepracovala, vodila mne do školky, která byla ve "Švehlovce". Poměrně dost daleko od  nás. Když jsme přešly přes železný most, poslala jsem maminku domů se slovy "já šama!". A protože jsem to několikrát opakovala, maminka se jako otočila, počkala, až zajdu za roh, a šla pomalu za mnou. To se prý opakovalo každé ráno. Odtud zřejmě pramení můj vypjatý individualismus. Na všechno jsem musela přijít "šama", všechno dělat "šama"!

Ve školce jsem měla moc ráda paní učitelku. Učila nás básničky, ráda jsme s dětmi zpívala. Když jsem v roce 1945 vstoupila do Skautu, dělala mi tato paní učitelka hlavní vedoucí. Měly jsme z toho radost obě dvě, že jsme se zase sešly. Po roce 1948 byl Skaut zakázán a bylo po radosti. Ani jsme si nemohly říct, jak nás to mrzí. Doba vymknutá z kloubů. A mělo být ještě hůř!

 

Jak jsem již zmínila, před válkou jsme bydleli v drážních domech u Západního nádraží, kterým se říkalo Parlament. Senát, to byly zase domy u Hlavního nádraží. takto se nádražáci povznesli nad ostatní. Uměli si dělat legraci sami ze sebe. Před Parlamentem byly prádelny a bytelné kůlny pro každou partaj. Každá partaj vlastnila malou zahrádku, velkou jako kapesník, kde maminka věšela prádlo. Zahrádky byly za kůlnami, kde bylo i místo pro nás děti, jakési hřiště, kde jsme si hráli, dokud nás maminky nezavolaly k večeři.

Když jsme v roce 1938 museli opustit Žatec, bydleli jsme v Oseku u Kolína. Odtud jsme se stěhovali na samotu, která se jmenovala Klavary u Kolína. Byl tam velký mlýn, a když ho zabrali Němci, museli jsme zas jinam. Putovali jsme už s mladší sestrou Líbou. Nastěhovali jsme se opět do jedné místnosti, kde se spalo, vařilo, mylo a koupalo v neckách. Bylo to  ve Velimi u Kolína. Tady se narodila nejmladší sestra Jitka.

 

V Klavarech na samotě mimo mne žádné jiné děti nebyly. V zimě jsem bruslila na náhonu, v létě se  chodila koupat do Labe s tatínkem, který byl také velký vodomil. Nevzpomínám si na žádné hračky. vyrůstala jsme bez panenek. Brzy jsem se naučila číst, a to už mi byly hračky ukradené. Každou volnou chvíli jsme četla. Pamatuji si na Erbenovy pohádky. Byla to tlustá kniha, sotva jsem ji unesla. Pak přišly na řadu Báchorky Boženy Němcové, a už to jelo. Ve škole byla knihovna, ze které nám pan řídící půjčoval knížky. Jak já jsme na ně byla opatrná!

 

Vždycky jsem nosila moc pěkné šaty. Maminka dostávala šaty od sester z Paříže, a když se okoukaly, dala je přešít pro mne. Švadlenu jsme měli v domě. Vždycky jsem byla velká parádnice.

 

Po válce jsme se vrátili do Žatce, do stejného bytu, ze kterého jsme utíkali. Němci všechny byty přestavěli, takže jsme teď bydleli v pohodlném dvoupokojovém bytě s koupelnou a spíží. Tak nám Němci připravili lepší bydlení. Z tohoto bytu jsme se také v roce 1954 vdávala a odešla bydlet ke své tchyni, Jarmile Dvořákové. Byla jsem totiž v jiném stavu, učila jsme v Měcholupech a jezdila tam každé ráno autobusem. Autobusové nádraží bylo nedaleko mého nového bydliště, takže to pro mne bylo mnohem pohodlnější.

Díl pátý - Můj tatínek

Můj tatínek se jmenoval František Čermák, narodil se 14.5.1903 v Lišanech u Žatce. Brzo se jeho rodina odstěhovala do Čeradic, kde prožíval své dětství i mládí. Musel pomáhat rodičům, kteří pracovali u sedláka. Tatínek o svém dětství moc nemluvil, asi nebylo moc laskavé. Česká enkláva kolem Žatce baly málo početná, takže respekt stál asi dost modřin a krve na obou stranách - německé i české. Asi měl německé školy, i když mi jednou řekl, že dohromady to byly jen dva roky školní docházky. Je mi velmi líto, že jsem se nepídila po podrobnostech. Někdo ho musel naučit číst a psát česky, protože když se chtěl dostat ke dráze, musel se naučit předpisy. Dělal z nich zkoušku.

Náš tatínek rád vyprávěl historky ze svého pozdějšího života. Kdybych si na všechny vzpomněla! Třeba na tu z doby tatínkovy nezaměstnanosti. Když byl bez práce, tak nastoupil s kamarádem do vlaku na Plzeň. "Náhodou" se sešli v kupé, kde měli vyhlédnutou oběť, začli s ním hrát karty a než přijeli do Plzně, tak ho obrali o všechny peníze. Tak byli sehraní. A zpátky při jízdě do Žatce si to zopakovali. To už jsem na tatínka zas tak hrdá nebyla!

Když jsme s tatínkem někam šli, dal si do kapsy budíka a učil mě hodiny. Naučil mě hledat v jízdním řádu. To mě bylo, prosím, osm let! V osmi letech jsem uměla dělit a násobit sáhodlouhá čísla. Naučil mě mariáš. Když přijel za války strejda Olda, dělala jsem jim třetího. Naučil mě štípat dříví, abych si neusekla všechny prsty. Naučil mě dardu s bejlí, to dnes už nikdo neumí. S touhle karetní hrou jsem vyhrála nad strejdou Fandou a Karlem Donátovými jednou osmnáct a podruhé dvacet čtyři korun. Pak to vzdali! tatínek mě naučil jezdit na kole, naučil mě plavat v Labi. To bylo za války, bydleli jsme na samotě. Tou samotou byl mlýn s velkým dvorem. Dvůr byl uzavřen malými přízemními domky. My jsme bydleli v "panském domě" v 1. patře a z chodby jsme viděli na široké Labe. Tatínek mě prostě hodil do vody a dostaň se z ní jak umíš. Kupodivu to fungovalo. Moje maminka, která plavat neuměla, kvílela na břehu, že mě tatínek utopí, ale ono se to povedlo. Od té doby vodu miluju. Poslední mojí láskou byla Berounka!

Mimo karetních her mě tatínek naučil halmu. Tu jsem měla moc ráda, stejně jako dámu. Jen šachy jsem odmítala, ty mě nebavily. Nehráli jsme každý večer, protože na dráze, kde pracoval, měl denní a noční směny. Před noční směnou se musel odpoledne vyspat, to jsme musely, my děti, být jako myšky!

Tatínek mne naučil i další věci, i kázni. Když jsem si zlomila ruku a naříkala bolestí, přišel za mnou, připomněl, že maminka a on musí ráno přijít do práce odpočatí, že musím naříkat potichu, aby se vyspali. Od té doby jsem se snažila neobtěžovat ty druhé svými bolestmi a starostmi.

Asi mě toho tatínek naučil mnohem víc, a vidíte, ani jsem mu za to nepoděkovala. Díky, tati! Snad to slyší!

 

Tatínek pracoval na dráze na hradle, o své práci mi nemusel vyprávět, protože jsme mu nosily na hradlo jídlo, takže jsem to všechno viděla.

Byl velmi pracovitý., se vším si uměl poradit. Bavilo ho hrabat se v hlíně. Koupili s maminkou zahradu, kde se pěstovalo všechno, od zeleniny po ovoce. Milovala jsem čerstvě utržené rajské jablíčko, okurku, rybíz, angrešt, jen práce na zahradě mě příliš nebavila. Lásku k hlíně jsem prostě nepodědila.

Nebýt tatínka, neměly jsme se sestrami středoškolské vzdělání. maminka nás hned po škole chtěla strčit do Šroubárny a vydělávejte. To proto, že u nás byl soustavný nedostatek peněz. Snad se v tatínkovi ozval jeho osvícený otec, ale vzdělání nám prosadil. Já maturovala na pedagogickém gymnásiu, sestra Líba na obchodní škole a Jitka absolvovala farmaceutickou střední školu v Brně.

Tatínek měl dvě sestry, Annu a Mici, tři bratry, Roberta, Oldřicha a Pavla. Teta Anna se vdala a dělala příležitostné práce, teta Mici byla švadlena. Robert byl nejstarší z bratrů a pracoval v bance nebo pojišťovně jako úředník. Oldřich a Pavel pracovali jako můj otec na dráze.

Otec s maminkou často doma zpívali. Když jsem slyšela z hospody U rozvědčíka hlas našeho Aleše, slyšela jsem našeho tatínka. Aleš měl stejně silný hlas jako on. Sotva náš Aleš začal chodit, vodil ho jeho děda na lokomotivy, odkud přicházel celý od šmíru. Zlobila jsme se, ale příště šli zas! Tak jsem to vzdala.

Náš tatínek byl moc hodný, ale nesměl se napít. Měl velmi špatnou "opici", hned se chtěl prát. Paradoxně pro naši maminku tak byla nejkrásnější dobou válka, kdy nebyl ani alkohol ani pivo k dostání.