K zápisu do první třídy jsem šla s maminkou ještě v Žatci do Švehlovky. Pak přišli Němci, my museli utéct. Bylo mi to líto, protože Švehlovka byla tehdy moderní nová škola a mně se moc líbila. První náš válečný byt byl v Oseku u Kolína, tam jsem šla do první třídy. Vůbec nic si z toho nepamatuji, byla jsem tam jen první pololetí. Pak jsme se odstěhovali na samotu do Klavar a já dokončila 1. třídu v Obecné škole v Nové Vsi u Velimi. Pamatuji si na hodného pana řídícího, ale asi mě neučil, pouze půjčoval knihy. To jsem zjistila, když jsem si prohlédla vysvědčení z prvního ročníku. Je tam podepsaná nějaká paní učitelka, jejíž jméno mi vůbec nic neříká.
V Nové Vsi jsem chodila ještě do 2. třídy a pak jsme se zase stěhovali. Mlýn zabrali Němci. Tatínek našel opět jen jednu místnost ve Velimi u Kolína a opět bylo místo na chození jen kolem manželských postelí. Ve 4. třídě jsem musela dělat zkoušku do Hlavní školy. Kdo ji neudělal, pokračoval v páté třídě. V Hlavní škole jsem absolvovala dva ročníky. Pak přišel konec války a my se stěhovali zpátky do Žatce. Tam jsem v roce 1945 udělala zkoušku do tercie Reálného gymnasia, stala se ze mne studentka.
Mimochodem, v lavici přede mnou seděl nějaký Aleš Dvořák. Mně se už tehdy zdál nějaký "moc chytrý" a vůbec mi nepadl do oka. Oktávu jsem dokončila na Pedagogickém gymnasiu v Teplicích a mohla nastoupit jako učitelka nižšího stupně na Národní škole ve Svádově.
Moje školní docházka není lemovaná nějakými velkými úspěchy. byla jsem vždycky spíš horší průměr. Nešla mi matematika, fysika, rýsování a špatná jsem byla i ve výtvarné výchově. Doma mi pomoci nemohli, a tak jsem se s tím prala sama. Pamatuji se na jeden velký malér. Dostali jsme příkaz zúčastnit se 1. máje. Mohlo to být tak v sextě nebo septimě. Místo prvomájového průvodu jsme s několika spolužáky prostě dostali chuť na zmrzlinu. Jenže nás nachytal přímo soudruh ředitel. Ráno přišel do třídy, poručil nám vzít si své věci a prostě nás ze školy vyhodil. Nebýt otce Jirky Vackeho, který byl vysokým stranickým pracovníkem, a který zaúřadoval v náš prospěch, byl by to opravdu velký průšvih. Naši se to nikdy nedozvěděli!
Čím jsem chtěla být? Tak to vím úplně přesně! Učitelkou, švadlenou, nebo farmaceutkou. Učitelkou jsme se stala a dělala jsem to zaměstnání moc ráda. Šít jsme se naučila sama. Kupovala jsem si Praktische mode, německý časopis, který u nás tehdy vycházel a kde byly střihy k šatům. naučila jsem se se střihy zacházet, a pak mě to už šlo samo. Matka Dvořáková mě v tom podporovala, v Rakovníku měla přítelkyni v levných látkách, vždycky mi přivezla nějaký laciný hadřík a já z něj vyráběla "světovou módu"!
Tchyně taky jezdila do Prahy, tam okoukla co zrovna frčí, takže jsem občas v Žatci zaváděla novou módu. Jednou mi koupila zbytek vínového manšestru, ať z něj ušiju dlouhé úzké kalhoty. Nedůvěřivě jsme se na ni podívala: "Červené kalhoty?" Nosily se šedé, černé, ale červené? Ušila jsem je a bylo pozdvižení na vsi! Přišla jsem do obchodu, tam byl trochu nachmelený pán, začal na mne ukazovat a na celý krám řvát: "Přijel cirkus, jen té dámičce chybí bič!" No, vypadla jsem, červená jako ty kalhoty z Prahy. A za pár dní přijely volejbalistky a jejich oblečení hrálo všemi barvami! A bylo po ptákách.
Žádné komentáře:
Okomentovat