V roce 1945, když nás osvobodila "slavná" Rudá armáda, kterou jsem vítala s náručí šeříku na kolínské silnici s bezmezným obdivem, se vedla nás na velkém cukrovarském dvoře usadila spousta vojáků a obdiv pomalu mizel. Nesměl jsem se hnout z domova, jako dvanáctileté děvče jsem vůbec nechápala proč?! Jednou ráno rámus, křik, a když jsme se podívala z okna, vidím mého tatínka jak se pere s ruským vojákem (se samopalem na zádech) o moje jízdní kolo. Kdyby náhodou nejelo kolem auto s ruskými důstojníky, bůh ví, jak by to dopadlo. Pak přišel tatínek za pár dní, že toho kluka zastřelili. Takové to bylo ucho! Nebylo mu víc, než dvacet let. Byl hubený a mrňavý. Bylo mi ho moc líto a dlouho jsme se na to kolo nemohla ani podívat. Také tatínek litoval, že mu to kolo nenechal.
Ošklivý příběh jsem v té době zažila na našem nádraží. Velký shluk lidí vedl ženu v pokročilém těhotenství na nádraží, do haly, kde musela zakleknout, a s tím břichem drhnout podlahu. Dozvěděla jsme se, že je to žena německého velitele Velimi. Němka - neněmka, měla jsem nutkání vzít ji ten rejžák a hadr z ruky a umýt tu podlahu sama. Tak jsem se setkala poprvé s lidskou nenávistí a zlobou. A také s bezmocí.
Stejně tak mi vadilo, to už jsme byli zpátky v Žatci, když Němci s bílými páskami na rukávech museli chodit pod chodníkem. Byla jsem vlastně ještě malá holka, ale cítila jsem se ponížená, že pro ně nemohu nic udělat. Za co mohly ty staré báby, které v Žatci zbyly? Ani s odsunem jsem se lidsky nikdy nevyrovnala.
Žádné komentáře:
Okomentovat