Aleš se narodil 27.5.1954, tedy byl už přítomen i na naší svatbě. V 6 hodin jsem si dala hodinky na stolek v porodním sále, a v 6:45 bylo po porodu. Alešek byl velký spáč, sestra ho musela budit ke kojení, dostával, chudák, "facky" už jako malý.
Když jsem šla do porodnice, poradila mi matka Dvořáková, abych si s sebou vzala nějakou tlustou "bichli" a po porodu si ji dala na břicho. Takže jsem si s sebou vzala dva díly Švejka, jeden díl četla a druhý měla na břichu. Třetí den přišel primář a řekl mi, že kdyby měl kluk upadlý pupík, že můžeme domů, že já jsem naprosto v pořádku. Děloha byla stažená díky Švejkovi! Domů jsme šli pátý den.
Druhý syn Petr se narodil 21.5.1962 a byl to taky fofr. Byli jsme na Rozvědě, šli na houby do lesa, hned za poslední chatou za potokem, do toho obrovského kopce. Děda Aleš mě držel vzadu za zadek a já vystupovala nahoru zezadu tlačená. Zpátky jsme to raději obešli. Těsně před odjezdem se mi objevily kapičky krve, ale já mlčela, jinak by mě odvezli a nechali v Rakovníku.
Přijeli jsme do Žatce, já se ještě vykoupala, a šli jsme se podívat k Pavlovi a Vlastě do vedlejšího pokoje na televizi. Pamatuji si přesně, co hráli - "Stalo se za bílého dne", bezvadnou detektivku. Žádné bolesti, všichni v klidu, nikomu jsem pořád nic neřekla. Odcházíme a v kuchyni mi praskla voda. Vydali jsem se do nemocnice pěšky. V parku před nemocnicí jsem řekla dědovi, kde jsou pleny, aby to dítě nespadlo na zem! Když tohle uslyšel, místo, aby hledal pleny, vletěl za první smrček a dítě nedítě, muselo to ven!
Došli jsme k nemocnici, sestra si mě převzala a pokračovala v nějakém psaní. Já jí říkám: "Sestro, já rodím!" "Ale maminko, jen klid." "Ale já opravdu rodím!" "Tak ukažte, já se na vás podívám.... prokristapána, vždyť vy rodíte!! Na šest prstů jste otevřená!!"
No, to mi řekla novinu, Káča pitomá. Letěla pro nějakého doktora, ten na mě mrk, zařval, abych dala nohy k sobě, začal si mýt ruce a při tom mě zpovídal. Petr se narodil během deseti minut!
Chudáček, byl tak zmačkaný, červený, modrý, že jsem měla strach, že se tátovi nebude líbit! Ale ten ho chytil tak šťastně, že jsem slzela.
Na období, kdy byly děti malé, mám ty nejkrásnější vzpomínky. Matka Dvořáková mi hodně pomáhala, radila, takže jsem se nemusela ničeho bát. U Petra už byl doma děda Aleš, jeho otec, a protože nezažil malého Aleška jako nemluvně, vynahradil si to u druhého syna. Koupal ho, pozoroval, obdivoval, byl z něj mnohokrát na větvi. Oba dva kluci k tátovi chodili do postele, když se ráno probudili. Nejprve Alešek, a později i Petřík.
Nejnáročnější pro mne bylo, jak už to tak bývá, když byly děti nemocné. Velmi těžce jsme to nesla. Když už byl doma váš děda, uklidnila jsem se. Veškerou péči o nemocné děti převzal on a já mu za to byla velmi vděčná. Když mnohem později nastaly mezi námi určité nesrovnalosti (a kde nejsou!), vždycky jsem si vzpomněla, za co všechno mu vděčím a snažila jsme se být vlídnější.
Alešek trávíval celé prázdniny na Rozvědčíku. Měl tam babičku, která pro všechny děti z osady vařila bramborovou polévku, pekla lívance a dělala táboráky. A hordou kluků objevoval krásy Berounky, Kněžskou skálu a Čertovku. Rodiče rozhodně nepotřeboval.
S Petrem jsme jednou jeli do Slovenského ráje. Přijeli jsme tam a nastala taková zima, dokonce celý den propršel, nemohli jsem vytáhnout ani paty. Celý den jsme si četli, večer povídali a Petr byl šťastný, stačilo mu, že je s námi.
Kdysi přišla babička Dvořáková na Rozvědčíku se zprávou, že kluci někde kouřili, jestli mezi nimi nebyl také náš Petřík. Hlasitě jsem se rozesmála a řekla jí, že kouření má náš Petřík už dávno za sebou. Když mu bylo pět let, měl kamarádku Zuzanu, dceru našich přátel z chalupy na Halži. Té bylo o dva roky více. A protože dospělí si v neděli rádi přispali, děti dopíjely ráno víno, které zbylo ve skleničkách a zkoušely i kouřit. Pochopitelně jsme na to hned přišli a zatrhli jim to. Petr se na babičku s despektem podíval (bylo mu asi 8 let) a všechno potvrdil.
Malý Alešek zase odešel dopoledne ze školky s kamarádem Jirkou. Jak se dostali nepozorovaně ven nevěděli ani oni, ani jejich učitelky. Našly je včas na hřišti před gymnasiem. Byly jim čtyři roky. Zmizet po anglicku, to on uměl! Přijeli jsme na Rozvědčík uklidit chatu a než jsem zavolala "Alešku, vodu!", kde mu byl konec. Mnohem později, když jsem zavolala Aleši, ozval se jenom vnuk Alešek. Vystrčil odněkud hlavu: "Tady šem, babi!" Tak jsem si pro vodu musela jít sama. A šla jsem s úsměvem, co jiného mi zbývalo?
Jednou přišel malý Aleš domů, to už mu bylo tak 15 až 16 let, a já jsme z něj cítila pivo a cigarety. A protože byl o hlavu větší než já, chytal jsem badmintonovou raketu, co visela na zdi, a třískala jsem ho hlava nehlava. To rozčílilo Petra, začal do mne zezadu kopat a rozhořčeně volat, že Aleš není žádný pitomec. Dostal svůj díl taky, ale já si uvědomila, že bych měla být ráda, že se bratra zastal...
Oba synové chodili na klavír. Mrzelo mne, že výuku nedokončili. Ale úplně k ničemu to nebylo. Oba se sami naučili na kytaru. Na Rozvědčíku se to hodilo u táboráku. Bože, co jsme se tam nazpívali písniček! Hlavně tedy nařvali!
Klukům nešly jazyky. To měli po nás. Ani děda, ani já jsme na ně neměli "hlavu". Možná, že jsme byli málo pilní, nebo nás to prostě nebavilo, ale úspěšní jsme nebyli. Vzpomínám si na Petrovu angličtinářku, která mu dával trojku z milosti, když jí namítal, že angličtinu nikdy nebude potřebovat, protože hranice jsou zavřené, že se nikam nedostane. Tehdy mi řekla památnou větu: "Život je naučí." A taky naučil. Přišla sametová a najednou se řeči potřebovaly. Asi jsme měli být přísnější rodiče, je to taky naše vina, ale když my jsme na ty otevřené hranice taky nevěřili. Ještě když k nám do republiky přijel Gorbačov, těšila jsem se, že se aspoň něco změní, ale on se ani neomluvil za 68. rok. Všichni jsme na to čekali. Natož aby se otevřely hranice. Komunisté jsou opravdu lidé zvláštního ražení!! Ať se jdou vycpat!!
Alešek byl zřejmě nejspokojenější v létě na Rozvědčíku. Ale i v Žatci měl dost kamarádů. Byl velmi družný. Stále měl kolem sebe plno dětí. Některé z nich jsme poznala blíže, když přijely k nám na Halži. Petr nebyl tak družný, to až později se potatil. Když byl malý, to už jsme bydleli v Podměstí, si hrál na písku se žlutým kyblíčkem. Ke všem věcem měl obrovský vztah. Nic jsme mu nesměla vyhodit. Když mu bylo tak dvanáct let, už jsme se na ty krámy nemohla ani podívat. Všechny ty hračky jsem dala do tašky a odnesla do třetího poschodí, kde měli tříletého kluka. Mnoho let mi Petr vyčítal, že jsme mu ukradla jeho dětství, Trpím výčitkami dodnes!
Když se táta se svými syny náhodou sešel odpoledne doma, každý si vzal jedno pravítko a hráli na kolenou hokej. Abych na ně nemohla, zamkli dveře. Umíte si představit ten řev. Jednou jsme potkala sousedku zezdola. "Co je to u vás několikrát týdně za rámus?", "Táta s klukama hraje hokej". Když se na mne vytřeštěně podívala, řekla jsem jí, aby veškeré stížnosti adresovala mému muži a šla jsem dál. Nikdy mu neřekla ani "ň"! On měl u všech žen v baráku velký morální kredit. Myl schody, zametal před barákem, když na nás byla řada. Před Velikonocemi jsem vyprala záclony a on mezitím umyl okna. Kdyby ty baby věděly, že mi každé ráno umyje večerní nádobí a že si žehlí košile, tak mi ho snad ukradly.
Jednou mi vytkla jedna moje kolegyně, proč nechám chodit Aleše s dlouhými vlasy. Měl krásné vlnité vlasy, o které se vzorně staral. Leskly se mu jako stříbro. Podivila jsem se upřímně, co jí na tom vadí? Má je čisté, vždy je učesaný a hlavně je to jeho věc, to už mu bylo tak patnáct, šestnáct let. Rozhodně jsem nemínila do toho zasahovat. Jen kroutila hlavou. Měla na ní pět chlupů!
V čem jsem na děti pyšná? Pyšná asi ne, neznám pýchu jako takovou. Ale někdy mi zůstával rozum stát nad jejich jednáním. To už byl váš děda z vojny doma, Alešek už chodil do školky, kde se učili plno básniček o Ježíškovi. Děda Mráz byl v kurzu až později. Já připravovala s matkou Dvořákovou štědrovečerní večeři, táta Aleš strojil v pokoji stromek a dával tam dárky. Do pokoje byly zasklené dveře. Nebylo skrz ně vidět, ale stín, který se tam pohyboval upozornil malého Aleška, že tam někdo je. S výkřikem: "Ježíšek už přišel!" se hrnul dovnitř. Tátu okamžitě napadlo zhasnout a já jsem Aleškovi řekla, že se Ježíšek lekl a uletěl. Malý Aleš se postavil do pozoru, ručičky přitisknuté k tělu a začal zpívat Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati.... Když to dozpíval, táta rozsvítil a všechno v klidu dodělal. Pak si nechal od Aleška vyprávět s patřičným údivem celý příběh. No, nebylo to dojemné?
Nebo malý Petřík. Kdykoliv jsem mu chtěla něco vyhodit, vždycky jsem slyšel stejnou větu: "To počebuju, maminko!" Když už byl větší, měli jsme už Halži, se velmi zlobil, když nemohl něco najít. Kdybych ho však nechala být, byli bychom zaneseni jen jeho krámy. A já krámování nesnášela, v tom jsme se neshodli. Teď lituji, čeho všeho jsem jej zbavila. Neměla jsem být až tak pořádkumilovná, ale co je pryč, je pryč.
