Jednoho dne přivezla vnučka Terezka své babičce Jiřině knížku s prázdnými stránkami, knihu pro uchování vzpomínek. Vnučka poprosila babičku, aby pro nás všechny sepsala několik vzpomínek. Babička se sice nechala vést předepsanými dotazy, ale nakonec se její vzpomínání vždycky rozlilo jak jarní potok v jejím milovaném Skřivánčím údolí. A tak by byla škoda, abychom si vzpomínky babičky Jiřky četli jenom my, synové a vnoučata. Když budou zajímavé i pro ostatní členy naší rodiny, přátele.... a možná i úplně cizí čtenáře.

pátek 1. ledna 2016

Díl šestnáctý - Paní učitelka

Celý život jsem učila. Bylo mi osmnáct a něco, když jsem nastupovala na umístěnku do mého prvního místa. Začala jsem učit ve 2. třídě, a po několika měsících jsem přešla do 4. třídy. Tam jsem byla spokojenější.
 
V kabinetu jsem našla zaprášený mikroskop, plno jiných pomůcek, a tak jsem se snažila učit á la Komenský. Svádov byla moc pěkná vesnice, blízko Ústí nad Labem, kam zajížděl několikrát denně autobus. Zjistila jsem, že je v Ústí divadlo, a tak jsem se brzo stala jeho stálým hostem. Seznámila jsme se tam s celou řadou oper, které jsme znala pouze z rádia a byla jsem moc spokojená. Oplakala jsem osud Rusalky, Traviaty i Madame Butterfly, viděla poprvé naživo Prodanou nevěstu a Libuši. Musela jsem chodit k stání, protože hned po představení jsem pádila na autobus, aby mi neujel.
 
Nic mi tehdy nebylo zatěžko. Ve Svádově jsem učila pouze jeden rok. O prázdninách onemocněla moje maminka. Měli jsme zrovna období borůvkových knedlíků a koláčů. maminka zvracela něco černého. Až když přišly silné bolesti, dostala se do nemocnice, kde zjistili prasklý žaludeční vřed. Tedy operace. Lékař mi řekl, že kdyby maminka neměla tak zdravé srdce a plíce, tak to nevydržela. Musela potom do lázní. V Karlových Varech byla celé dva měsíce. Tatínek odjel do Ústí na školský úřad, že mě musí přeložit do Žatce kvůli sestrám. Musela jsem se o ně postarat. Do Svádova jsem se už nedostala, ani jsem se nerozloučila. Měla jsem je moc ráda, byl to malý kolektiv a dobře jsme spolu vycházeli.
 
Přeložili mne na 1. ZDŠ v Žatci, na tzv. Švehlovku, kde jsem učila pátý ročník. Asi čtyři chlapci, propadlíci, byli pouze o pět let mladší. Neměla jsem s nimi žádné problémy, až jsem se divila. Jeden z nich mi po létech řekl, že do mne byli všichni zamilovaní. Heč!
 
Ze Švehlovky mne po roce přeložili do Deštnice. Jezdila jsem tam každý den vlakem. Byla to jednotřídka a dělala jsem si sama sobě ředitelku. Ředitelovala jsem ještě uklízečce a záhy zjistila, že vedoucí místo pro mne nebude. Než bych jí řekla, že špatně uklízí, vzala jsem kýbl a uklidila jsem si podle svých představ. Po roce jsem odešla na vlastní žádost do Měcholup. Když jsem otěhotněla, šla jsem za ředitelem školy a oznámila, kdy odcházím na mateřskou, aby si za mne našel náhradu. Ředitel, který měl před penzí, prohlásil, že se mu to ještě nestalo, aby mu kantorka oznámila, že bude mít dítě, aniž by byla vdaná. Stejně tak se divil doktor, když jsem za ním přišla, že mě bolí v krku, ale pozor, jsem těhotná. Nikdy jsem se za to nestyděla, proč taky?! Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by si mne váš děda nevzal. Přijela jsem za ním na vojnu, fáral tou dobou ve Smečně u Kladna, a když jsem mu to oznámila, klidně mi řekl - no tak se vezmeme.
 
Můj první plat byl opravdu malý, 730 Kčs. Potraviny byly laciné, to je pravda, ale na boty, kabát apod. jsem si vždy musela našetřit. Na rozhazování opravdu nebylo. Po mateřské jsem nastoupila na školu v Komenského aleji, odkud jsem v roce 1969 byla za trest přeložena na 3. ZDŠ dolů do Podměstí. Pitomci se zapomněli podívat na adresu bydliště, já jsem totiž bydlela kousek od školy, takže mi vlastně pomohli.
 
O roku 1968 by bylo taky dlouhém povídání. O lidské malosti, zbabělosti, ale také vychytralosti a zlobě. Lidstvo je hrozná pakáž.
 
Poslední moje působiště byla opět Švehlovka. Kruh se uzavřel. Odtud jsem šla důchodu, a na otázku, zda jim pomůžu, když bude škola potřebovat, jsem jasně a zřetelně odpověděla: "Ne! Budu se věnovat vnukům a vnučkám a moc se na ně těším!" A tak to taky bylo.
 
Práce s dětmi mne vždy moc bavila. Vždycky jsem vycházela lépe s chlapci, než s děvčaty. Nikdy jsem neměla problémy s kázní. Jednou za mnou přišla jedna žačka a řekla mi, že o mně jeden kluk řekl, že jsem kráva. Aniž jsem se na ni podívala, odpověděla jsem jí, že mi zítra narostou rohy a že má Bříza (tak se ten chlapec jmenoval) asi pravdu. Naprosto zmatená ode mne odešla a já jsem to měla u kluků prostě v rámci možností dobrý. To víte, že jsem žádný anděl nebyla. Ale mezi těmi blbými učitelkami jsem asi opravdu byla nejlepší. Poznala jsem to, když čtvrté třídy lounského okresu soutěžily ve vybíjené. Bylo to v tělocvičně jedné lounské školy. Ty kozy kantorský se ani nepřevlékly do cvičebního úboru. S těmi jejich sukněmi a silonkami nastupovaly při zahájení s dětmi, já jediná ve cvičebním, no byla to estráda, spíš přehlídka hadrů těch kolegyň. Dětem jsem fandila, povzbuzovala, vedla jsem je opravdu jako sportovní tým. A ty potvory učitelský si na mne ještě šly stěžovat k inspektorovi, že ty děti ovlivňuju. Vyhrály jsem na celé čáře, tři roky za sebou!

Kantorky vždycky byly a budou kasta sama pro sebe. Byly malicherné, o dětech mluvily jako o blbcích, které jim jenom ztrpčují život; byly závistivé, pomlouvačné, takže jsem se raději zavřela ve třídě a dělala si svou práci, o které jsem ráda přemýšlela a snažila jsem se každý den dobře připravit, aby ta škola ty děti aspoň trochu bavila. Našla jsem i dobré kantorky, od kterých jsem se moc naučila a kterých jsem si vážila. Jedna mne naučila pořádku, který ve své třídě měla přímo vzorný, druhé jsem děkovala za poznání se pečlivě na každý den připravit v zájmu dětí, které jsem nejen učila, ale i vychovávala. Byly to většinou starší kolegyně, které svou práci milovaly, a které se jí věnovaly s plným zaujetím. Ty mladší svou práci už tak vážně nebraly. Proto jsem si s nimi tak nerozuměla.
 

Díl patnáctý - Život s vaším dědečkem pod rudou hvězdou

Naše společné začátky nebyly vůbec lehké! Za celých dva a půl roku, co byl na vojně, jsme se viděli asi pětkrát! Dvakrát jsem za ním byla v Pardubicích, to už byl lapiduchem a já obdivovala jeho vzorný pořádek ve skříni. Pak jednou byl doma, když se narodil malý Aleš. Dvakrát jsme se sešli v Praze, když musel čekat na nějakého maroda, a to bylo všechno. Bydleli jsme u jeho matky s jeho starším bratrem Pavlem. Byt byl třípokojový s koupelnou a záchodem na pavlači.
 
Když se vracel po pavlači z vojny před Vánocemi roku 1956 v civilu, stála jsem jako Lotova žena. V duchu jsem si říkala, co je to za cizího chlapa?! Asi prožíval stejné pocity. Jako bychom se jeden druhého styděli. Museli jsme začít od nuly, od citové nuly, ale asi se to rychle upravilo, protože si na žádné trauma z té doby už nevzpomínám. Stala se z nás rodina se vším všudy. Začal velmi brzy hrát basket a malého Aleška bral s sebou. Stal se z něj táta na plný úvazek.
 
Na dědu Aleše bylo spolehnutí, čehož jsem si na něm nejvíce vážila. To ženská potřebuje, aby za ní někdo zaskočil, když se něco "podělá". Když malý Alešek onemocněl, bylo mu tak čtyři až pět let, a protože jsem mu naměřila čtyřicetistupňovou horečku, klekla jsem si k posteli a začala plakat. Alešek mě vzal za ruku a tichounce pronesl: "Zavolej tatínka". Zavolala jsem tatínkovi do práce, a ten všechno zařídil.
 
Když přišel Petr na svět, měl ostrou moč, asi z mého špatného mléka, a byl stále opruzený. Za noc jsem pro něj potřebovala spoustu plen. Nestíhala jsem je prát. Váš děda vstával ve čtyři ráno a ty noční pleny vyvařil., vymáchla a pověsil. A to dělal tak dlouho, dokud jsme nevysadila kojení a ty bolestivé opruzeniny se nezahojily. Takových "maličkostí" bylo hodně.
 
Největší radost jsem měla, když naše auto půjčil Petrovi. Učil tehdy v nějaké Tramtárii za Tuchoměřicemi nebo kde (v Ročově - pozn. Burma), každé pondělí s autem odjel a v pátek přijel. My jsme odjeli na víkend buď na Halži nebo na Rozvědu. Tehdy jsem ho velmi ocenila, že se o to auto nebál. Z platu učitelky a úředníka nebylo lehké našetřit na nové. A my jsme měli dvě chaty. Velmi jsem si ho tehdy vážila. I když se řeči o tom u nás nevedly, což bylo asi špatně. Lidé by se měli navzájem chválit. To se ovšem tehdy nenosilo. Asi nás to naše rodiny nenaučily. A my jsme to nenaučili naše děti.
 
Taky jsem kdysi, v začátku našeho chození, měla strach pozvat dědu Aleše k nám domů. Měli jsme poměrně malou kuchyň, kde se prakticky odehrával celý život rodiny, pokoje byly pouze na spaní. Tak v té kuchyni jsme měli tři portréty. Vpředu mezi okny Stalina, vlevo Gottwalda a napravo Lenina. V té době jsem se už za to styděla, váš děda už mne politicky nahlodal, už jsem nevěřila všemu, co napsalo Rudé právo. Dokonce jsem poslouchala i Svobodnou Evropu, tehdy ji komunisti ještě nerušili (rušení západních rádii znamenalo, že na stejné vlně, na které vysílala západní vysílačka pravdu o socialistickém táboře, vysílali komunisté rušivé vlny tak, že vysílání nebylo rozumět - pozn. Burma). Váš děda se při návštěvě u nás doma zachoval jako pravý gentleman - tvářil se prostě, že ty pány nevidí. Nikdy o nich nepadlo ani slovo.
 
Když jsem vyprovázela vašeho dědu po jeho první a jediné návštěvě v Žatci zpátky na vojnu, přišli jsme do nádražní haly celí rozklepaní a rozčílení, protože jsme nevěděli, kdy se zase uvidíme. Na dědu najednou začal řvát takový malý oficír. Kvůli tomu, že jej prý nepozdravil. Že ho okamžitě nechá zavřít až zčerná jako ty výložky, co má na ramenou (politicky nespolehliví vojáci pomocných technických praporů nosili černé výložky, aby byli ihned rozpoznatelní - pozn. Burma). Postavila jsem se mu těsně před tvář a začala řvát taky! Že nejsme hluší, co si to dovoluje na mého muže tak křičet, že se nám narodilo dítě a nevíme, kdy se zase uvidíme, aby šel k šípku, že si na něj budu stěžovat na vojenské správě! Zle se na mne podíval a zmizel tak rychle, že jsem byla opravdu překvapená, co jsem dokázala. Celá hala mi tleskala. Jeden pán ke mně přišel a řekl mi, že jsem právě seřvala velitele kasáren...

 

Díl čtrnáctý - Svatba s pétépákem, a taky poznámka o svobodě

Tancovat jsme chodili na odpolední čaje do zadního traktu hotelu "Zlatý anděl", a to každou sobotu a neděli. Na Andělu se hrál tehdejší pop. Ve Sklípku hotelu "Zlatý lev", kde se hrálo jen večer, to bylo divočejší. Na písničky si vzpomenu, když je některé rádio hraje pro pamětníky. Byla jsem zvyklá na písničky z radia Luxembourg, které měl váš děda celodenně puštěné, a které se mi moc líbily. Ty naše byly jen jejich slabým odvarem.
 
S naší svatbou to bylo složité. Když váš děda šel v roce 1953 na vojnu, tak mi jeden náš známý, který byl nějakým okresním funkcionářem KSČ, řekl, že ten můj kluk pušku do ruky nedostane. Že půjde k PTP (pomocné technické prapory, armádní jednotky pro politicky nespolehlivé muže, většinou kulaky, tzv. buržoazní elementy apod., kterým zpravidla komunisté bezprávně prodlužovali vojnu, aby je udrželi mimo civilní život - pozn. Burma). Tak jsme se s Alešem domluvili, že když napíše, že se má velmi dobře, tak tu pušku opravdu neuvidí. Čekala jsem napjatě na první lístek, a to slovíčko "velmi" tam opravdu bylo. To tehdy znamenalo, že vlastně nevěděl, kdy mu ta vojna skončí. Nevěříte? Važte si svobody a nedovolte, aby se to vrátilo! Jak jsem stará, sehnala bych si pušku a šla bych střílet!
 
V té době jsem navíc zjistila, že jsem v jiném stavu. Naši moc nejásali nad vaším dědou, ale když se z toho stala vážná známost, stáli za námi. Dědu Aleše nechtěli na svatbu pustit, a tak se můj otec oblékl, zapíchl do klopy všechny možné odznaky a odjel vašeho dědu na tu svatbu vyreklamovat. Byl odmítnut se všemi poctami... Než se s velením jednotky PTP rozloučil, oznámil jim, že odjíždí rovnou na ÚV KSČ! Než došel na vrátnici kasáren, už na něj dole čekal vojín se vzkazem, aby se vrátil. Děda Aleš dostal opušťák od 29.12. do 3.1. Brali jsme se 2. ledna 1954.
 
Cítíte tu hrůznou absurditu? Děda Aleš nebyl dvakrát prověřen (neprošel komunistickou prověrkou oddanosti režimu - pozn. Burma). Po kopání uhlí na Kladně a stavění paneláků v Pardubicích se stal zdravoťákem a mohl aspoň doprovázet marody do Prahy. Z vojny se vrátil těsně před Vánocemi, Alešek mu běžel naproti. Byl mu jeden a půl roku.