Díl patnáctý - Život s vaším dědečkem pod rudou hvězdou

Naše společné začátky nebyly vůbec lehké! Za celých dva a půl roku, co byl na vojně, jsme se viděli asi pětkrát! Dvakrát jsem za ním byla v Pardubicích, to už byl lapiduchem a já obdivovala jeho vzorný pořádek ve skříni. Pak jednou byl doma, když se narodil malý Aleš. Dvakrát jsme se sešli v Praze, když musel čekat na nějakého maroda, a to bylo všechno. Bydleli jsme u jeho matky s jeho starším bratrem Pavlem. Byt byl třípokojový s koupelnou a záchodem na pavlači.

 

Když se vracel po pavlači z vojny před Vánocemi roku 1956 v civilu, stála jsem jako Lotova žena. V duchu jsem si říkala, co je to za cizího chlapa?! Asi prožíval stejné pocity. Jako bychom se jeden druhého styděli. Museli jsme začít od nuly, od citové nuly, ale asi se to rychle upravilo, protože si na žádné trauma z té doby už nevzpomínám. Stala se z nás rodina se vším všudy. Začal velmi brzy hrát basket a malého Aleška bral s sebou. Stal se z něj táta na plný úvazek.

 

Na dědu Aleše bylo spolehnutí, čehož jsem si na něm nejvíce vážila. To ženská potřebuje, aby za ní někdo zaskočil, když se něco "podělá". Když malý Alešek onemocněl, bylo mu tak čtyři až pět let, a protože jsem mu naměřila čtyřicetistupňovou horečku, klekla jsem si k posteli a začala plakat. Alešek mě vzal za ruku a tichounce pronesl: "Zavolej tatínka". Zavolala jsem tatínkovi do práce, a ten všechno zařídil.

 

Když přišel Petr na svět, měl ostrou moč, asi z mého špatného mléka, a byl stále opruzený. Za noc jsem pro něj potřebovala spoustu plen. Nestíhala jsem je prát. Váš děda vstával ve čtyři ráno a ty noční pleny vyvařil., vymáchla a pověsil. A to dělal tak dlouho, dokud jsme nevysadila kojení a ty bolestivé opruzeniny se nezahojily. Takových "maličkostí" bylo hodně.

 

Největší radost jsem měla, když naše auto půjčil Petrovi. Učil tehdy v nějaké Tramtárii za Tuchoměřicemi nebo kde (v Ročově - pozn. Burma), každé pondělí s autem odjel a v pátek přijel. My jsme odjeli na víkend buď na Halži nebo na Rozvědu. Tehdy jsem ho velmi ocenila, že se o to auto nebál. Z platu učitelky a úředníka nebylo lehké našetřit na nové. A my jsme měli dvě chaty. Velmi jsem si ho tehdy vážila. I když se řeči o tom u nás nevedly, což bylo asi špatně. Lidé by se měli navzájem chválit. To se ovšem tehdy nenosilo. Asi nás to naše rodiny nenaučily. A my jsme to nenaučili naše děti.

 

Taky jsem kdysi, v začátku našeho chození, měla strach pozvat dědu Aleše k nám domů. Měli jsme poměrně malou kuchyň, kde se prakticky odehrával celý život rodiny, pokoje byly pouze na spaní. Tak v té kuchyni jsme měli tři portréty. Vpředu mezi okny Stalina, vlevo Gottwalda a napravo Lenina. V té době jsem se už za to styděla, váš děda už mne politicky nahlodal, už jsem nevěřila všemu, co napsalo Rudé právo. Dokonce jsem poslouchala i Svobodnou Evropu, tehdy ji komunisti ještě nerušili (rušení západních rádii znamenalo, že na stejné vlně, na které vysílala západní vysílačka pravdu o socialistickém táboře, vysílali komunisté rušivé vlny tak, že vysílání nebylo rozumět - pozn. Burma). Váš děda se při návštěvě u nás doma zachoval jako pravý gentleman - tvářil se prostě, že ty pány nevidí. Nikdy o nich nepadlo ani slovo.

 

Když jsem vyprovázela vašeho dědu po jeho první a jediné návštěvě v Žatci zpátky na vojnu, přišli jsme do nádražní haly celí rozklepaní a rozčílení, protože jsme nevěděli, kdy se zase uvidíme. Na dědu najednou začal řvát takový malý oficír. Kvůli tomu, že jej prý nepozdravil. Že ho okamžitě nechá zavřít až zčerná jako ty výložky, co má na ramenou (politicky nespolehliví vojáci pomocných technických praporů nosili černé výložky, aby byli ihned rozpoznatelní - pozn. Burma). Postavila jsem se mu těsně před tvář a začala řvát taky! Že nejsme hluší, co si to dovoluje na mého muže tak křičet, že se nám narodilo dítě a nevíme, kdy se zase uvidíme, aby šel k šípku, že si na něj budu stěžovat na vojenské správě! Zle se na mne podíval a zmizel tak rychle, že jsem byla opravdu překvapená, co jsem dokázala. Celá hala mi tleskala. Jeden pán ke mně přišel a řekl mi, že jsem právě seřvala velitele kasáren...