Díl šestnáctý - Paní učitelka

Celý život jsem učila. Bylo mi osmnáct a něco, když jsem nastupovala na umístěnku do mého prvního místa. Začala jsem učit ve 2. třídě, a po několika měsících jsem přešla do 4. třídy. Tam jsem byla spokojenější.

 

V kabinetu jsem našla zaprášený mikroskop, plno jiných pomůcek, a tak jsem se snažila učit á la Komenský. Svádov byla moc pěkná vesnice, blízko Ústí nad Labem, kam zajížděl několikrát denně autobus. Zjistila jsem, že je v Ústí divadlo, a tak jsem se brzo stala jeho stálým hostem. Seznámila jsme se tam s celou řadou oper, které jsme znala pouze z rádia a byla jsem moc spokojená. Oplakala jsem osud Rusalky, Traviaty i Madame Butterfly, viděla poprvé naživo Prodanou nevěstu a Libuši. Musela jsem chodit k stání, protože hned po představení jsem pádila na autobus, aby mi neujel.

 

Nic mi tehdy nebylo zatěžko. Ve Svádově jsem učila pouze jeden rok. O prázdninách onemocněla moje maminka. Měli jsme zrovna období borůvkových knedlíků a koláčů. maminka zvracela něco černého. Až když přišly silné bolesti, dostala se do nemocnice, kde zjistili prasklý žaludeční vřed. Tedy operace. Lékař mi řekl, že kdyby maminka neměla tak zdravé srdce a plíce, tak to nevydržela. Musela potom do lázní. V Karlových Varech byla celé dva měsíce. Tatínek odjel do Ústí na školský úřad, že mě musí přeložit do Žatce kvůli sestrám. Musela jsem se o ně postarat. Do Svádova jsem se už nedostala, ani jsem se nerozloučila. Měla jsem je moc ráda, byl to malý kolektiv a dobře jsme spolu vycházeli.

 

Přeložili mne na 1. ZDŠ v Žatci, na tzv. Švehlovku, kde jsem učila pátý ročník. Asi čtyři chlapci, propadlíci, byli pouze o pět let mladší. Neměla jsem s nimi žádné problémy, až jsem se divila. Jeden z nich mi po létech řekl, že do mne byli všichni zamilovaní. Heč!

 

Ze Švehlovky mne po roce přeložili do Deštnice. Jezdila jsem tam každý den vlakem. Byla to jednotřídka a dělala jsem si sama sobě ředitelku. Ředitelovala jsem ještě uklízečce a záhy zjistila, že vedoucí místo pro mne nebude. Než bych jí řekla, že špatně uklízí, vzala jsem kýbl a uklidila jsem si podle svých představ. Po roce jsem odešla na vlastní žádost do Měcholup. Když jsem otěhotněla, šla jsem za ředitelem školy a oznámila, kdy odcházím na mateřskou, aby si za mne našel náhradu. Ředitel, který měl před penzí, prohlásil, že se mu to ještě nestalo, aby mu kantorka oznámila, že bude mít dítě, aniž by byla vdaná. Stejně tak se divil doktor, když jsem za ním přišla, že mě bolí v krku, ale pozor, jsem těhotná. Nikdy jsem se za to nestyděla, proč taky?! Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by si mne váš děda nevzal. Přijela jsem za ním na vojnu, fáral tou dobou ve Smečně u Kladna, a když jsem mu to oznámila, klidně mi řekl - no tak se vezmeme.

 

Můj první plat byl opravdu malý, 730 Kčs. Potraviny byly laciné, to je pravda, ale na boty, kabát apod. jsem si vždy musela našetřit. Na rozhazování opravdu nebylo. Po mateřské jsem nastoupila na školu v Komenského aleji, odkud jsem v roce 1969 byla za trest přeložena na 3. ZDŠ dolů do Podměstí. Pitomci se zapomněli podívat na adresu bydliště, já jsem totiž bydlela kousek od školy, takže mi vlastně pomohli.

 

O roku 1968 by bylo taky dlouhém povídání. O lidské malosti, zbabělosti, ale také vychytralosti a zlobě. Lidstvo je hrozná pakáž.

 

Poslední moje působiště byla opět Švehlovka. Kruh se uzavřel. Odtud jsem šla důchodu, a na otázku, zda jim pomůžu, když bude škola potřebovat, jsem jasně a zřetelně odpověděla: "Ne! Budu se věnovat vnukům a vnučkám a moc se na ně těším!" A tak to taky bylo.

 

Práce s dětmi mne vždy moc bavila. Vždycky jsem vycházela lépe s chlapci, než s děvčaty. Nikdy jsem neměla problémy s kázní. Jednou za mnou přišla jedna žačka a řekla mi, že o mně jeden kluk řekl, že jsem kráva. Aniž jsem se na ni podívala, odpověděla jsem jí, že mi zítra narostou rohy a že má Bříza (tak se ten chlapec jmenoval) asi pravdu. Naprosto zmatená ode mne odešla a já jsem to měla u kluků prostě v rámci možností dobrý. To víte, že jsem žádný anděl nebyla. Ale mezi těmi blbými učitelkami jsem asi opravdu byla nejlepší. Poznala jsem to, když čtvrté třídy lounského okresu soutěžily ve vybíjené. Bylo to v tělocvičně jedné lounské školy. Ty kozy kantorský se ani nepřevlékly do cvičebního úboru. S těmi jejich sukněmi a silonkami nastupovaly při zahájení s dětmi, já jediná ve cvičebním, no byla to estráda, spíš přehlídka hadrů těch kolegyň. Dětem jsem fandila, povzbuzovala, vedla jsem je opravdu jako sportovní tým. A ty potvory učitelský si na mne ještě šly stěžovat k inspektorovi, že ty děti ovlivňuju. Vyhrály jsem na celé čáře, tři roky za sebou!

Kantorky vždycky byly a budou kasta sama pro sebe. Byly malicherné, o dětech mluvily jako o blbcích, které jim jenom ztrpčují život; byly závistivé, pomlouvačné, takže jsem se raději zavřela ve třídě a dělala si svou práci, o které jsem ráda přemýšlela a snažila jsem se každý den dobře připravit, aby ta škola ty děti aspoň trochu bavila. Našla jsem i dobré kantorky, od kterých jsem se moc naučila a kterých jsem si vážila. Jedna mne naučila pořádku, který ve své třídě měla přímo vzorný, druhé jsem děkovala za poznání se pečlivě na každý den připravit v zájmu dětí, které jsem nejen učila, ale i vychovávala. Byly to většinou starší kolegyně, které svou práci milovaly, a které se jí věnovaly s plným zaujetím. Ty mladší svou práci už tak vážně nebraly. Proto jsem si s nimi tak nerozuměla.