Sestra Líba se narodila 10.7.1940 v Klavarech u Kolína. Kupodivu maminka rodila doma, já byla zavřená v ložnici, všechno jsem slyšela, ale žádné trauma z toho neměla. Porodní bába mi přišla oznámit, že mám sestřičku. Takhle to bylo jednoduché. Dnes se divím, jakou z toho dělají vědu. A to byla samota, a tatínek v práci v Kolíně. Doktor vzdálený kilometry.
Libunka byla moc hodná, takže jsem ji mohla i hlídat, nebo mi ji dávala maminka ven vozit. Jednou, bylo to v zimě, mi ji dala v tatínkově železničářském kožichu na sáňky. Bylo jí tak půl roku. Když jsem se s ní rozeběhla po sněhu, asi jsem moc cukla a ona spadla do sněhu obličejem dolů. A protože ani nepípla, zpozorovala jsem to až když se mi ty sáňky zdály být nějaké lehké. Přes mé velké leknutí jsem se rychle vzpamatovala a utíkala zpátky, zvedla ji, chválabohu dýchala. Teprve teď se rozeřvala na celé kolo. Asi se jí v tom sněhu líbilo.
Když byla větší, brala mě za ruku a se slovy "koko, tu a pa" (kočka - límec, štucel a ven!) chtěla, abych s ní šla ven. Když byla už mnohem větší, musela jsem jí recitovat básničky. Nejradši měla Jiřího Wolkera.
Moje druhá sestra Jitka se narodila ve Velimi u Kolína 15.1.1945. Také tento porod se odehrával doma s porodní asistentkou. A protože jsme bydleli v jedné místnosti, byla jsem přímým svědkem. Když se vrátila sousedka z nákupu, odešly jsme se sestrou Líbou k ní a čekaly, až bude po porodu. A opět měl náš tatínek denní, takže přijel až když bylo po všem. A opět se nikdo ničemu nedivil, všechno bylo normální a přirozené.
I s Jitkou jsem zažila jsem zažila horor! Maminka mi ji dala opět v černém nádražáckém kožichu do kočárku a poslala vozit. Bylo jí tak pět měsíců, byl květen, sluníčko připalovalo, já milý kožich trochu odhrnula a malá Jitka nastydla. Dostala zápal plic a byla na umření. Maminka jí pronosila tři dny a tři noci na rukou. Doktor, který chodil každý den, řekl, že čtvrtý den rozhodne. Maminka už byla tak unavená, že Jitku dala mně, abych jí vystřídala. nesměly jsme ji položit, nesměla plakat. Maminka usnula a já chovala. Najednou jsem zjistila, že už mě umdlévají ruce, měla jsem strach, že ji upustím. Maminku jsem vůbec nemohla vzbudit, jak byla unavená. Rozhoupala jsem nohou kočárek, dítě do něj položila a pomalu kolébala. Jitka usnula a ráno, když přišel doktor, řekl, že holka má vyhráno.
Nikdy mi to maminka nevyčetla, i když jsem sama cítila, že za tu lehkomyslnost s kožichem jsem potrestána být měla. To byla prostě naše maminka, chápavá k našim chybám a všeodpouštějící. S Jitkou jsem její dětství moc neprožívala, byla jsem přece jen o 12 let starší. na starosti ji měla spíš sestra Libuška.
Žádné komentáře:
Okomentovat