Narodila jsem se v Čeradicích u Žatce, 15.2.1933. Brzy jsme se stěhovali do Libočan a odtud po krátkém čase do Žatce, drážních domů, kterým se přezdívalo Parlament. byt byl malý, dvě místnosti, kuchyň a pokoj. Mně se u nás moc líbilo. maminka nepracovala, starala se o mne a o byt, všechno plynulo jakoby pomalu. Vzpomínám si, že přestože nepracovala, vodila mne do školky, která byla ve "Švehlovce". Poměrně dost daleko od nás. Když jsme přešly přes železný most, poslala jsem maminku domů se slovy "já šama!". A protože jsem to několikrát opakovala, maminka se jako otočila, počkala, až zajdu za roh, a šla pomalu za mnou. To se prý opakovalo každé ráno. Odtud zřejmě pramení můj vypjatý individualismus. Na všechno jsem musela přijít "šama", všechno dělat "šama"!
Ve školce jsem měla moc ráda paní učitelku. Učila nás básničky, ráda jsme s dětmi zpívala. Když jsem v roce 1945 vstoupila do Skautu, dělala mi tato paní učitelka hlavní vedoucí. Měly jsme z toho radost obě dvě, že jsme se zase sešly. Po roce 1948 byl Skaut zakázán a bylo po radosti. Ani jsme si nemohly říct, jak nás to mrzí. Doba vymknutá z kloubů. A mělo být ještě hůř!
Jak jsem již zmínila, před válkou jsme bydleli v drážních domech u Západního nádraží, kterým se říkalo Parlament. Senát, to byly zase domy u Hlavního nádraží. takto se nádražáci povznesli nad ostatní. Uměli si dělat legraci sami ze sebe. Před Parlamentem byly prádelny a bytelné kůlny pro každou partaj. Každá partaj vlastnila malou zahrádku, velkou jako kapesník, kde maminka věšela prádlo. Zahrádky byly za kůlnami, kde bylo i místo pro nás děti, jakési hřiště, kde jsme si hráli, dokud nás maminky nezavolaly k večeři.
Když jsme v roce 1938 museli opustit Žatec, bydleli jsme v Oseku u Kolína. Odtud jsme se stěhovali na samotu, která se jmenovala Klavary u Kolína. Byl tam velký mlýn, a když ho zabrali Němci, museli jsme zas jinam. Putovali jsme už s mladší sestrou Líbou. Nastěhovali jsme se opět do jedné místnosti, kde se spalo, vařilo, mylo a koupalo v neckách. Bylo to ve Velimi u Kolína. Tady se narodila nejmladší sestra Jitka.
V Klavarech na samotě mimo mne žádné jiné děti nebyly. V zimě jsem bruslila na náhonu, v létě se chodila koupat do Labe s tatínkem, který byl také velký vodomil. Nevzpomínám si na žádné hračky. vyrůstala jsme bez panenek. Brzy jsem se naučila číst, a to už mi byly hračky ukradené. Každou volnou chvíli jsme četla. Pamatuji si na Erbenovy pohádky. Byla to tlustá kniha, sotva jsem ji unesla. Pak přišly na řadu Báchorky Boženy Němcové, a už to jelo. Ve škole byla knihovna, ze které nám pan řídící půjčoval knížky. Jak já jsme na ně byla opatrná!
Vždycky jsem nosila moc pěkné šaty. Maminka dostávala šaty od sester z Paříže, a když se okoukaly, dala je přešít pro mne. Švadlenu jsme měli v domě. Vždycky jsem byla velká parádnice.
Po válce jsme se vrátili do Žatce, do stejného bytu, ze kterého jsme utíkali. Němci všechny byty přestavěli, takže jsme teď bydleli v pohodlném dvoupokojovém bytě s koupelnou a spíží. Tak nám Němci připravili lepší bydlení. Z tohoto bytu jsme se také v roce 1954 vdávala a odešla bydlet ke své tchyni, Jarmile Dvořákové. Byla jsem totiž v jiném stavu, učila jsme v Měcholupech a jezdila tam každé ráno autobusem. Autobusové nádraží bylo nedaleko mého nového bydliště, takže to pro mne bylo mnohem pohodlnější.
Žádné komentáře:
Okomentovat