Moje maminka Růžena Čermáková, rozená Kozová, se narodila 7.7. 1904 v Želkovicích u Hořovic. Mládí prožila v Suchomastech, kde si její rodiče postavili domek. Velmi brzy šla do Prahy sloužit. Jako služka si moc nevydělala, přesto pomáhala rodičům splácet dluh na domku. Ráda tancovala, zpívala, byla velmi pracovitá. U nás se čtyřikrát za rok gruntovalo. To znamená, že se vyneslo všechno ze skříní, postelí ven, všechno se vymylo, venku vyklepalo a zase zaneslo do pokoje. Nikdo z těch pěti baráků (říkalo se jim "Parlament") to nedělal. Místo, abych byla na mou čistotnou maminku pyšná, hrozně jsem se za ní styděla.
Maminka ráda četla a milovala českou literaturu. Pod stromečkem jsem měla vždycky hromádku knih. Nevadilo mi, ani když byly brožované. Jsem jí za to moc vděčná, už proto, že u nás nikdy nebylo moc peněz. Dnes, kdy jsem na konci svého života, si uvědomuji jaký dar mi vlastně dala. Knihy mě drží nad vodou, mám o čem přemýšlet, nad čím se smát, s čím souhlasit, s kým aspoň v duchu polemizovat. Díky, mami!
Ještě dnes se řídím některými jejími hesly. "Do desíti musíš být hotova s úklidem bytu, co kdyby tě navštívila anglická královna?!" I když žiju v bytě sama, můžete na to vzít jed, že v deset hodin mám ustláno a uklizeno, protože co kdyby mě navštívila...
Maminka nám dětem vyprávěla velmi často o svém dětství, ale asi jsme byla málo soustředěná, moc si z toho vyprávění nevybavuji. Vzpomínám si, jak byla maminka rozhořčena na suchomastského faráře; jako děvče se dozvěděla o jeho poměru a jeho dítěti. Od té doby to byli jenom "flanďáci" a odtud asi pramení pohrdlivý poměr ke křesťanství. Já jsme pak všechno musela najít v knihách. Bibli jsem brzy odložila, vadily mi ty potoky krve, které se tam prolévaly na každé stránce.
Chodila jsem česat chmel. Každé poledne za mnou maminka přišla a přinesla mi oběd. Obvykle to byly švestkové knedlíky, těch bylo v době chmelu kolem plno. Já jedla, a maminka česala. Knedlíky byly pokaždé jiné. S tvarohem, mákem, perníkem, se skořicí. Jak já je milovala! A s nimi i ten chmel. Nebo v době jahod. Každý den při návratu ze školy stála na stole mísa s jahodami, cukrem a mlékem. Jak to, že se nám to nepřejedlo? Když bylo jahod moc, poslala mě maminka s košíkem po baráku a já rozdávala jahody jako Mikuláš.
Po roce 1948 byla maminka zaměstnána v žatecké Frutě jako telefonistka. Po válce se s tatínkem stala pravověrnou komunistkou, tatínek byl v té době předsedou KSČ na dráze. Já jako kvintánka jsem prožila "Vítězný Únor" na horách v Božík Daru. Celých pět dnů nám nesvítilo světlo, nešlo rádio, takže Vítězný únor jsme prolyžovali a prospali. Po návrat jsme koukali jako Puk, byli jsme najednou v úplně jiném světě. Ještě jsem zažila poslední Všesokolský slet, kde jsem cvičila jako dorostenka a kde jsme skandovali "Ať žije president Beneš!" Se spolužačkou Olinou Šimkovou jsme místo školy odjely do Prahy na pohřeb presidenta Beneše, myslím, že to byl převoz jeho ostatků do Sezimova Ústí. Byl večer, čekaly jsme na smuteční auto, když tu náhle se přiřítili milicionáři a začali nás rozhánět. My jsme se schovaly za sloupem u nějakého divadla, takže jsme to přežily ve zdraví a auto nakonec viděly.
A pak už to šlo všechno šejdrem. I v mé hlavě! Ale o tom později.
Žádné komentáře:
Okomentovat