Díl třináctý - O seznámení s dědečkem za silné pomoci komunistické strany

Vašeho dědečka jsem znala od tercie. Tou svou "chytrostí" byl každému protivný. Tedy hlavně holkám. Přehlížel nás jako lány. Sblížili jsme se na horách, na lyžařském školním výcviku. Byli jsme tehdy na Luční boudě. Sexta nebo septima. Ve škole z našeho sblížení byl velký poprask. Profesoři mě zastavovali na chodbě a velmi se divili, co já, takové hodné děvče, mám s tím grázlem?! A bylo ještě hůř. Zavolal si mě profesor Maleček, předseda KSČ na gymplu, a připomněl mi můj dělnický původ, a naopak dědův buržoazní. Otec vašeho dědečka byl  po únorovém převratu vyakčněný, rozuměj vyhozený, ředitel banky, který momentálně pracoval v Libočanech na státním statku. V duchu jsem si říkala, co se má ten pitomec hrabat v mém životě, co je mu vlastně do toho?! Se slovy "jako když na stěnu hrách házím" mě vyhodil.

 

Ale to nebyl konec. Pozvali si mne na výborovou schůzi Svazu mládeže, a tam do mě šili stejným způsobem, jako ten blbej profesor. A výsledek? Vlastně jsem s vaším dědečkem ani nechtěla pokračovat, ale když z něj udělali takového vyvrhela, řekla jsem si, že na just všem těm blbcům s ním chodit budu. Kdyby žil, musel by to potvrdit, seděl totiž pod oknem, kde se ta schůze konala, a všechno slyšel.

 

Byla to hrozná doba. Vstupovala lidem do soukromí, nedalo se s ní moc bojovat. Nejhorší bylo to ponížení, které trvalo až moc dlouho. Nejhorší je srážka s blbcem, ale bohužel jich bylo čím dál víc. Žili jsme pod pokličkou. Proto jsme byli tak pokřivení...

 

Díl dvanáctý - O gymnasiu, spolužácích i vyvolávání duchů

   Od tercie, tedy od dvanácti let, jsem chodila do gymnásia v Žatci. I když jsem nebyla zvlášť dobrá studentka, školu jsem měla ráda. Ráda jsem se seznamovala s novými věcmi a profesorům vděčím za mnohé. Byl to život nejméně o dva až tři stupínky vyšší, než jsem poznala doma. Otevřely se mi nové obzory, poznala jsem cizí literaturu. To už jsem si půjčovala knihy v Městské knihovně.

    Měli jsme výborného profesora Hájka na hudebku, vedl pěvecký sbor, zpívali jsme s ním národní písničky, v zimě koledy u městského vánočního stromu na náměstí, dodal nám sebevědomí, vystupovali jsme i v žateckém divadle. Později nás seznamoval s hudbou Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Od nich už byl malý krůček k rozhlasu, kde jsem poslouchala Verdiho, Čajkovského, Rimského - Korsakova a další skladatele. I dnes si v časopise Rozhlas hlídám, co se hraje na Vltavě. Včera, t.j. 28.12.2014 jsem zrovna poslouchala Verdiho Nabucca.

    Profesor Dědina nás měl na výtvarku. Já byla hrozný mazal, ale vodil nás na výstavy, seznamoval s malíři a jejich díly, a to mě moc zajímalo a uspokojovalo.

    Profesor Kubík byl češtinář, věčně usměvavý, zakladatel divadelního kroužku. Byla jsem obsazena ve Snu noci svatojánské jako Hermie. Moc dobrá herečka jsem nebyla. Hrozně jsem se styděla, nerada jsem se předváděla. Znala jsem své možnosti. Všechno mě to ale formovalo a já jsem si to moc dobře uvědomovala. O prázdninách, když jsem měla cestu kolem školy, chodila jsem pohladit aspoň kliku u hlavního vchodu.

 

    Ve škole byla mou nejlepší kamarádkou Olina Šimková, seděla se mnou v lavici, pořád něco vymýšlela. Tu nacvičila se spolužáky pásmo o Majakovském, vystupovali jsme s ním i v divadle, jindy jsme recitovali Pavla Kohouta nebo Ščipačeva. Ale přestože pořád mluvila o Čapkovi, že má představení celé vymyšlené, na něj už nedošlo, protože jí to zatrhli. Vždyť Čapek chyběl i v maturitních otázkách.

    Honza Bedřich z nás sestavil malý pěvecký soubor. Zpívali jsme jenom Ježka. Pro mne to byl zázrak, protože v radiu Ježka nehráli, vůbec jsem jeho písničky neznala. Ovšem ani to nemělo dlouhého trvání.

    Olina Hrnčířová, to byl třídní poděs. Rozhraní května a června, otevřená okna. Latinářka Olině oznamuje, že dostane nedostatečnou. Promptně se vyšvihla na otevřené okno (měli jsme třídu ve druhém patře!) a úplně klidně profesorce řekla, že jestli ji nechá propadnout, že okamžitě skočí z okna. A co myslíte, že se stalo? Ta potvora dostala čtyřku! Bez přezkoušení, prostě jen tak.

    Jednou nás celou partu holek pozvala k nim domů a učila nás vyvolávat duchy. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlela, brala jsem to jako recesi. Ale jednou, to už jsem byla vdaná, měla malého Aleška, velký Aleš pořád ještě na vojně, jsem musela na nějaké školení na týden do Liberce. V době prázdnin. Matka Dvořáková se postarala o Aleška, byl mu tak rok, dva, a tak jsem jela. Ubytovali nás v nějaké škole pět holek. Dohodly jsme se, že každá připraví na jeden večer program. Já přišla s vyvoláváním duchů. Žádná to neznala, tak jsem všechno připravila a začala jsem. A děly se věci! Ten uzávěr od inkoustu, na němž jsme měly jeden prst, se začal pohybovat tak rychle, že jsme mu vlastně nestačily, a on po tom papíře, kde byla abeceda, začal lítat sám. Podívaly jsme se na sebe, papír zmuchlaly a seděly jsme jako zařezané. Omlouvala jsem se, vyprávěla o Olině, že u ní to byla taková psina, ale už nám nebylo do řeči. Nálada byla tísnivá, tak jsme to radši zabalily a večerní sezení rozpustily. Nikdy potom jsem se už o nic podobného nepokoušela.

    Jirka Vacke, diskutér a věčný oponent. Oponoval nejen nám, ale i profesorům. Pořád chtěl něčemu přicházet na kloub. Já jsem ho hrozně obdivovala, protože můj ostych a úcta k profesorům mi něco takového nedovolily. Nebyli jsme jenom nějaká třída, byly mezi námi individuality, které se už uměly prosadit. A tím formovaly i nás, kteří jsme nebyli tak stateční, ale chtěli být jako oni. Byla to dobrá třída, byla to dobrá škola.

Díl jedenáctý - Moje dětské hry, povinnosti, dětské lásky a trochu o pohlavní výchově

Jako malá holka jsem ráda hrála školku s míčem. Věčně jsme třískali s míčem o zeď. na pravidla si už nepamatuju. Stejně tak školku se švihadlem. Byli jsme pořád v pohybu. Když jsem začla učit venkovské děti ve čtvrté třídě svádovské školy a zjistila, že neumí pořádně chytit míč, o švihadle ani nemluvě, koukala jsem jako blázen. A oni zase čuměly, co všechno umím se švihadlem já.

 

V dětství jsem o prázdninách hlavně pomáhala na zahradě. četla si, hrála s dětmi všemožné hry, ale také chodila na houby, na borůvky a brusinky. Jednou jsem jela s tatínkem vlakem na Plzeň. Vystoupili jsme na nějaké samotě a šli do lesa. Tatínek nesl starý děravý kufr, aby se nasbírané houby nezapařily. Kufr byl pořád prázdný, houby nebyly. Udělali jsme takový oblouk a vraceli se zklamaní k vlaku jiným lesem. A ten byl plný hub. Během chvíle jsme kufr zaplnili. Z toho lesa bylo vidět na vlakovou zastávku, stačilo jít obráceně a ušetřili jsme si moc kroků.

 

S kufrem jsme chodili celá rodina i na borůvky a brusinky. Musel to být pohled za všechny peníze! Rodina kráčící s kufrem do lesa. Mně to ale nepřišlo divné. Co vymyslel tatínek, to bylo pro mne svaté! Později už to tak vždycky nebylo.

 

Také jsme se chodila koupat. Dávali jsme si sraz u řeky, celá banda mladých lidí. Rozložili jsem deky, došli až k železničnímu mostu u Libočan a splavávali po řece dolů. nebyla ještě Nechranická přehrada, po její výstavbě se už v Ohři plavat nedalo. Proto město postavilo posléze koupaliště.

 

Když jsem byla malá, musela jsem celé rodině čistit boty. V kuchyni jsem jednou za týden musela vydrhnout trnože u židlí. Později, když už jsem byla větší, jsem s maminkou prala. V neckách, na valše. To se v prádelně zatopilo pod kotlem, v něm se prádlo vyvařilo, a pak se vypralo. Zapomněl jsem, že den předtím se muselo namočit, ráno přeprat, pak teprve dát do kotle a vyvařit. Technologie praní nebyla nijak jednoduchá! Nakonec přišlo máchání. U nás se máchalo ve třech vodách. No, hrůza! Když jsem od snachy Dany dostala automatickou pračku (kupovali si modernější), byla jsem z ní u vytržení. Do té doby jsem měla pračku, která pouze vyprala.

 

Ve čtvrté třídě velimské obecné školy se mi líbil jeden spolužák. Zjistila jsem si, kde bydlí, a schválně jsem tam jezdila na kole, jestli ho neuvidím. Po mnoha letech jsme se setkali na srazu v Kolíně. Ale kdepak byl můj vysoký černovlasá štíhlý chlapec? Když jsem mu o tom řekla, přihlásila se ještě jedna milovnice. Byl velice potěšen a omlouval se, že nás tak zklamal.

 

Když jsem byla větší a chodila do gymplu, byla jsem během těch let zamilovaná do většiny mých spolužáků. Nikdy se to však nedozvěděli a nikdy nebylo ani jedno rande. Jednou jsem šla na rande s chlapcem z vedlejší třídy, jmenoval se Bambas, už to mě mělo varovat! Nejprve jsme si povídali, pak mě chytil a začal mě líbat. Vytrhla jsem se mu a pádila domů. Večer jsem nemohla usnout strachy, že budu mít dítě. A to mi už bylo 14 až 15 let. No, blbá! Nic jsem nevěděla. Ale nebyla jsem sama. Když jsem přijela s malým Aleškem z nemocnice, velký Aleš si ke mně sedl a velmi tiše se mne zeptal jak se to dítě ze mne dostalo ven... Velmi tiše jsem mu to vysvětlila. To mu bylo 21 let! Byli jsme trdla!!

Díl desátý - O výletech

U nás se nejezdilo ani na výlety, ani na dovolenou. Asi nebyly peníze. O prázdninách jsem chodila pomáhat na zahradu a hlavně jsem si četla. Nepamatuji se, že by mi něco scházelo.

Teprve když jsem si namluvila vašeho dědu a posléze si ho vzala, zjistila jsem, že jsou lidé, kteří žijí poněkud jinak než moje rodina. Matka Dvořáků si po smrti manžela (zemřel v roce 1954 v pouhých 51 letech) vzala k sobě dvanáctiletého Jindru Šlahounka, syna své sestry Libky. Teta Libka ji za to platila. Babička Jarmila peníze střádala a posléze zakoupila chatu na Rozvědčíku, vedle druhé sestry Vlasty. Prázdniny pak trávila s naším malým Aleškem tam. Než jsme našetřili s dědou na auto, jezdili jsme vlakem do Rakovníka, tam byl přistaven taxík, a tem babičku se všemi kufry a balíky dovezl na Rozvědu. My jsme pak týden co týden jezdili vlakem do Křivoklátu a odtud došli pěšky na chatu. Trvalo to nějakou dobu, než jsem si zvykla. Ale pak jsem se tu krásu kolem Berounky naučila vnímat a hlavně jsem se těšila na koupání.

 

Váš neposedný dědeček, jakmile se trochu rozkoukal, začal plánovat výlety do okolí, nejprve blízkého, a posléze i dalekého. Křivoklátsko jsme milovali a nedali na něj dopustit. Hlavně také proto, že jsme tam našli plno kamarádů, s kterými jsme si náramně rozuměli, smáli se a dobře bavili. Byla to přátelství ne na měsíce, ale na roky. Nejkrásnější na tom bylo, že všechny naše děti, které postupně dorůstaly, se staly našimi kamarády a úplně přirozeně vpluly do dospělosti.

Díl devátý - Konec války očima dítěte

V roce 1945, když nás osvobodila "slavná" Rudá armáda, kterou jsem vítala s náručí šeříku na kolínské silnici s bezmezným obdivem, se vedla nás na velkém cukrovarském dvoře usadila spousta vojáků a obdiv pomalu mizel. Nesměl jsem se hnout z domova, jako dvanáctileté děvče jsem vůbec nechápala proč?! Jednou ráno rámus, křik, a když jsme se podívala z okna, vidím mého tatínka jak se pere s ruským vojákem (se samopalem na zádech) o moje jízdní kolo. Kdyby náhodou nejelo kolem auto s ruskými důstojníky, bůh ví, jak by to dopadlo. Pak přišel tatínek za pár dní, že toho kluka zastřelili. Takové to bylo ucho! Nebylo mu víc, než dvacet let. Byl hubený a mrňavý. Bylo mi ho moc líto a dlouho jsme se na to kolo nemohla ani podívat. Také tatínek litoval, že mu to kolo nenechal.

 

Ošklivý příběh jsem v té době zažila na našem nádraží. Velký shluk lidí vedl ženu v pokročilém těhotenství na nádraží, do haly, kde musela zakleknout, a s tím břichem drhnout podlahu. Dozvěděla jsme se, že je to žena německého velitele Velimi. Němka - neněmka, měla jsem nutkání vzít ji ten rejžák a hadr z ruky a umýt tu podlahu sama. Tak jsem se setkala poprvé s lidskou nenávistí a zlobou. A také s bezmocí.

 

Stejně tak mi vadilo, to už jsme byli zpátky v Žatci, když Němci s bílými páskami na rukávech museli chodit pod chodníkem. Byla jsem vlastně ještě malá holka, ale cítila jsem se ponížená, že pro ně nemohu nic udělat. Za co mohly ty staré báby, které v Žatci zbyly? Ani s odsunem jsem se lidsky nikdy nevyrovnala.

Díl osmý - O škole, a taky čím jsem chtěla být

K zápisu do první třídy jsem šla s maminkou ještě v Žatci do Švehlovky. Pak přišli Němci, my museli utéct. Bylo mi to líto, protože Švehlovka byla tehdy moderní nová škola a mně se moc líbila. První náš válečný byt byl v Oseku u Kolína, tam jsem šla do první třídy. Vůbec nic si z toho nepamatuji, byla jsem tam jen první pololetí. Pak jsme se odstěhovali na samotu do Klavar a já dokončila 1. třídu v Obecné škole v Nové  Vsi u Velimi. Pamatuji si na hodného pana řídícího, ale asi mě neučil, pouze půjčoval knihy. To jsem zjistila, když jsem si prohlédla vysvědčení z prvního ročníku. Je tam podepsaná nějaká paní učitelka, jejíž jméno mi vůbec nic neříká.

V Nové Vsi jsem chodila ještě do 2. třídy a pak jsme se zase stěhovali. Mlýn zabrali Němci. Tatínek našel opět jen jednu místnost ve Velimi u Kolína a opět bylo místo na chození jen kolem manželských postelí. Ve 4. třídě jsem musela dělat zkoušku do Hlavní školy. Kdo ji neudělal, pokračoval v páté třídě. V Hlavní škole jsem absolvovala dva ročníky. Pak přišel konec války a my se stěhovali zpátky do Žatce. Tam jsem v roce 1945 udělala zkoušku do tercie Reálného gymnasia, stala se ze mne studentka.

Mimochodem, v lavici přede mnou seděl nějaký Aleš Dvořák. Mně se už tehdy zdál nějaký "moc chytrý" a vůbec mi nepadl do oka. Oktávu jsem dokončila na Pedagogickém gymnasiu v Teplicích a mohla nastoupit jako učitelka nižšího stupně na Národní škole ve Svádově.

 

Moje školní docházka není lemovaná nějakými velkými úspěchy. byla jsem vždycky spíš horší průměr. Nešla mi matematika, fysika, rýsování a špatná jsem byla i ve výtvarné výchově. Doma mi pomoci nemohli, a tak jsem se s tím prala sama. Pamatuji se na jeden velký malér. Dostali jsme příkaz zúčastnit se 1. máje. Mohlo to být tak v sextě nebo septimě. Místo prvomájového průvodu jsme s několika spolužáky prostě dostali chuť na zmrzlinu. Jenže nás nachytal přímo soudruh ředitel. Ráno přišel do třídy, poručil nám vzít si své věci a prostě nás ze školy vyhodil. Nebýt otce Jirky Vackeho, který byl vysokým stranickým pracovníkem, a který zaúřadoval v náš prospěch, byl by to opravdu velký průšvih. Naši se to nikdy nedozvěděli!

 

Čím jsem chtěla být? Tak to vím úplně přesně! Učitelkou, švadlenou, nebo farmaceutkou. Učitelkou jsme se stala a dělala jsem to zaměstnání moc ráda. Šít jsme se naučila sama. Kupovala jsem si Praktische mode, německý časopis, který u nás tehdy vycházel a kde byly střihy k šatům. naučila jsem se se střihy zacházet, a pak mě to už šlo samo. Matka Dvořáková mě v tom podporovala, v Rakovníku měla přítelkyni v levných látkách, vždycky mi přivezla nějaký laciný hadřík a já z něj vyráběla "světovou módu"!

Tchyně taky jezdila do Prahy, tam okoukla co zrovna frčí, takže jsem občas v Žatci zaváděla novou módu. Jednou mi koupila zbytek vínového manšestru, ať z něj ušiju dlouhé úzké kalhoty. Nedůvěřivě jsme se na ni podívala: "Červené kalhoty?" Nosily se šedé, černé, ale červené? Ušila jsem je a bylo pozdvižení na vsi! Přišla jsem do obchodu, tam byl trochu nachmelený pán, začal na mne ukazovat a na celý krám řvát: "Přijel cirkus, jen té dámičce chybí bič!" No, vypadla jsem, červená jako ty kalhoty z Prahy. A za pár dní přijely volejbalistky a jejich oblečení hrálo všemi barvami! A bylo po ptákách.

Díl sedmý - Moje sestry

Sestra Líba se narodila 10.7.1940 v Klavarech u Kolína. Kupodivu maminka rodila doma, já byla zavřená v ložnici, všechno jsem slyšela, ale žádné trauma z toho neměla. Porodní bába mi přišla oznámit, že mám sestřičku. Takhle to bylo jednoduché. Dnes se divím, jakou z toho dělají vědu. A to byla samota, a tatínek v práci v Kolíně. Doktor vzdálený kilometry.

Libunka byla moc hodná, takže jsem ji mohla i hlídat, nebo mi ji dávala maminka ven vozit. Jednou, bylo to v zimě, mi ji dala v tatínkově železničářském kožichu na sáňky. Bylo jí tak půl roku. Když jsem se s ní rozeběhla po sněhu, asi jsem moc cukla a ona spadla do sněhu obličejem dolů. A protože ani nepípla, zpozorovala jsem to až když se mi ty sáňky zdály být nějaké lehké. Přes mé velké leknutí jsem se rychle vzpamatovala a utíkala zpátky, zvedla ji, chválabohu dýchala. Teprve teď se rozeřvala na celé kolo. Asi se jí v tom sněhu líbilo.

Když byla větší, brala mě za ruku a se slovy "koko, tu a pa" (kočka - límec, štucel a ven!) chtěla, abych s ní šla ven. Když byla už mnohem větší, musela jsem jí recitovat básničky. Nejradši měla Jiřího Wolkera.

 

Moje druhá sestra Jitka se narodila ve Velimi u Kolína 15.1.1945. Také tento porod se odehrával doma s porodní asistentkou. A protože jsme bydleli v jedné místnosti, byla jsem přímým svědkem. Když se vrátila sousedka z nákupu, odešly jsme se sestrou Líbou k ní a čekaly, až bude po porodu. A opět měl náš tatínek denní, takže přijel až když bylo po všem. A opět se nikdo ničemu nedivil, všechno bylo normální a přirozené.

I s Jitkou jsem zažila jsem zažila horor! Maminka mi ji dala opět v černém nádražáckém kožichu do kočárku a poslala vozit. Bylo jí tak pět měsíců, byl květen, sluníčko připalovalo, já milý kožich trochu odhrnula a malá Jitka nastydla. Dostala zápal plic a byla na umření. Maminka jí pronosila tři dny a tři noci na rukou. Doktor, který chodil každý den, řekl, že čtvrtý den rozhodne. Maminka už byla tak unavená, že Jitku dala mně, abych jí vystřídala. nesměly jsme ji položit, nesměla plakat. Maminka usnula a já chovala. Najednou jsem zjistila, že už mě umdlévají ruce, měla jsem strach, že ji upustím. Maminku jsem vůbec nemohla vzbudit, jak byla unavená. Rozhoupala jsem nohou kočárek, dítě do něj položila a pomalu kolébala. Jitka usnula a ráno, když přišel doktor, řekl, že holka má vyhráno.

Nikdy mi to maminka nevyčetla, i když jsem sama cítila, že za tu lehkomyslnost s kožichem jsem potrestána být měla. To byla prostě naše maminka, chápavá k našim chybám a všeodpouštějící. S Jitkou jsem její dětství moc neprožívala, byla jsem přece jen o 12 let starší. na starosti ji měla spíš sestra Libuška.