Od tercie, tedy od dvanácti let, jsem chodila do gymnásia v Žatci. I když jsem nebyla zvlášť dobrá studentka, školu jsem měla ráda. Ráda jsem se seznamovala s novými věcmi a profesorům vděčím za mnohé. Byl to život nejméně o dva až tři stupínky vyšší, než jsem poznala doma. Otevřely se mi nové obzory, poznala jsem cizí literaturu. To už jsem si půjčovala knihy v Městské knihovně.
Měli jsme výborného profesora Hájka na hudebku, vedl pěvecký sbor, zpívali jsme s ním národní písničky, v zimě koledy u městského vánočního stromu na náměstí, dodal nám sebevědomí, vystupovali jsme i v žateckém divadle. Později nás seznamoval s hudbou Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Od nich už byl malý krůček k rozhlasu, kde jsem poslouchala Verdiho, Čajkovského, Rimského - Korsakova a další skladatele. I dnes si v časopise Rozhlas hlídám, co se hraje na Vltavě. Včera, t.j. 28.12.2014 jsem zrovna poslouchala Verdiho Nabucca.
Profesor Dědina nás měl na výtvarku. Já byla hrozný mazal, ale vodil nás na výstavy, seznamoval s malíři a jejich díly, a to mě moc zajímalo a uspokojovalo.
Profesor Kubík byl češtinář, věčně usměvavý, zakladatel divadelního kroužku. Byla jsem obsazena ve Snu noci svatojánské jako Hermie. Moc dobrá herečka jsem nebyla. Hrozně jsem se styděla, nerada jsem se předváděla. Znala jsem své možnosti. Všechno mě to ale formovalo a já jsem si to moc dobře uvědomovala. O prázdninách, když jsem měla cestu kolem školy, chodila jsem pohladit aspoň kliku u hlavního vchodu.
Ve škole byla mou nejlepší kamarádkou Olina Šimková, seděla se mnou v lavici, pořád něco vymýšlela. Tu nacvičila se spolužáky pásmo o Majakovském, vystupovali jsme s ním i v divadle, jindy jsme recitovali Pavla Kohouta nebo Ščipačeva. Ale přestože pořád mluvila o Čapkovi, že má představení celé vymyšlené, na něj už nedošlo, protože jí to zatrhli. Vždyť Čapek chyběl i v maturitních otázkách.
Honza Bedřich z nás sestavil malý pěvecký soubor. Zpívali jsme jenom Ježka. Pro mne to byl zázrak, protože v radiu Ježka nehráli, vůbec jsem jeho písničky neznala. Ovšem ani to nemělo dlouhého trvání.
Olina Hrnčířová, to byl třídní poděs. Rozhraní května a června, otevřená okna. Latinářka Olině oznamuje, že dostane nedostatečnou. Promptně se vyšvihla na otevřené okno (měli jsme třídu ve druhém patře!) a úplně klidně profesorce řekla, že jestli ji nechá propadnout, že okamžitě skočí z okna. A co myslíte, že se stalo? Ta potvora dostala čtyřku! Bez přezkoušení, prostě jen tak.
Jednou nás celou partu holek pozvala k nim domů a učila nás vyvolávat duchy. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlela, brala jsem to jako recesi. Ale jednou, to už jsem byla vdaná, měla malého Aleška, velký Aleš pořád ještě na vojně, jsem musela na nějaké školení na týden do Liberce. V době prázdnin. Matka Dvořáková se postarala o Aleška, byl mu tak rok, dva, a tak jsem jela. Ubytovali nás v nějaké škole pět holek. Dohodly jsme se, že každá připraví na jeden večer program. Já přišla s vyvoláváním duchů. Žádná to neznala, tak jsem všechno připravila a začala jsem. A děly se věci! Ten uzávěr od inkoustu, na němž jsme měly jeden prst, se začal pohybovat tak rychle, že jsme mu vlastně nestačily, a on po tom papíře, kde byla abeceda, začal lítat sám. Podívaly jsme se na sebe, papír zmuchlaly a seděly jsme jako zařezané. Omlouvala jsem se, vyprávěla o Olině, že u ní to byla taková psina, ale už nám nebylo do řeči. Nálada byla tísnivá, tak jsme to radši zabalily a večerní sezení rozpustily. Nikdy potom jsem se už o nic podobného nepokoušela.
Jirka Vacke, diskutér a věčný oponent. Oponoval nejen nám, ale i profesorům. Pořád chtěl něčemu přicházet na kloub. Já jsem ho hrozně obdivovala, protože můj ostych a úcta k profesorům mi něco takového nedovolily. Nebyli jsme jenom nějaká třída, byly mezi námi individuality, které se už uměly prosadit. A tím formovaly i nás, kteří jsme nebyli tak stateční, ale chtěli být jako oni. Byla to dobrá třída, byla to dobrá škola.
