Díl jedenáctý - Moje dětské hry, povinnosti, dětské lásky a trochu o pohlavní výchově

Jako malá holka jsem ráda hrála školku s míčem. Věčně jsme třískali s míčem o zeď. na pravidla si už nepamatuju. Stejně tak školku se švihadlem. Byli jsme pořád v pohybu. Když jsem začla učit venkovské děti ve čtvrté třídě svádovské školy a zjistila, že neumí pořádně chytit míč, o švihadle ani nemluvě, koukala jsem jako blázen. A oni zase čuměly, co všechno umím se švihadlem já.

 

V dětství jsem o prázdninách hlavně pomáhala na zahradě. četla si, hrála s dětmi všemožné hry, ale také chodila na houby, na borůvky a brusinky. Jednou jsem jela s tatínkem vlakem na Plzeň. Vystoupili jsme na nějaké samotě a šli do lesa. Tatínek nesl starý děravý kufr, aby se nasbírané houby nezapařily. Kufr byl pořád prázdný, houby nebyly. Udělali jsme takový oblouk a vraceli se zklamaní k vlaku jiným lesem. A ten byl plný hub. Během chvíle jsme kufr zaplnili. Z toho lesa bylo vidět na vlakovou zastávku, stačilo jít obráceně a ušetřili jsme si moc kroků.

 

S kufrem jsme chodili celá rodina i na borůvky a brusinky. Musel to být pohled za všechny peníze! Rodina kráčící s kufrem do lesa. Mně to ale nepřišlo divné. Co vymyslel tatínek, to bylo pro mne svaté! Později už to tak vždycky nebylo.

 

Také jsme se chodila koupat. Dávali jsme si sraz u řeky, celá banda mladých lidí. Rozložili jsem deky, došli až k železničnímu mostu u Libočan a splavávali po řece dolů. nebyla ještě Nechranická přehrada, po její výstavbě se už v Ohři plavat nedalo. Proto město postavilo posléze koupaliště.

 

Když jsem byla malá, musela jsem celé rodině čistit boty. V kuchyni jsem jednou za týden musela vydrhnout trnože u židlí. Později, když už jsem byla větší, jsem s maminkou prala. V neckách, na valše. To se v prádelně zatopilo pod kotlem, v něm se prádlo vyvařilo, a pak se vypralo. Zapomněl jsem, že den předtím se muselo namočit, ráno přeprat, pak teprve dát do kotle a vyvařit. Technologie praní nebyla nijak jednoduchá! Nakonec přišlo máchání. U nás se máchalo ve třech vodách. No, hrůza! Když jsem od snachy Dany dostala automatickou pračku (kupovali si modernější), byla jsem z ní u vytržení. Do té doby jsem měla pračku, která pouze vyprala.

 

Ve čtvrté třídě velimské obecné školy se mi líbil jeden spolužák. Zjistila jsem si, kde bydlí, a schválně jsem tam jezdila na kole, jestli ho neuvidím. Po mnoha letech jsme se setkali na srazu v Kolíně. Ale kdepak byl můj vysoký černovlasá štíhlý chlapec? Když jsem mu o tom řekla, přihlásila se ještě jedna milovnice. Byl velice potěšen a omlouval se, že nás tak zklamal.

 

Když jsem byla větší a chodila do gymplu, byla jsem během těch let zamilovaná do většiny mých spolužáků. Nikdy se to však nedozvěděli a nikdy nebylo ani jedno rande. Jednou jsem šla na rande s chlapcem z vedlejší třídy, jmenoval se Bambas, už to mě mělo varovat! Nejprve jsme si povídali, pak mě chytil a začal mě líbat. Vytrhla jsem se mu a pádila domů. Večer jsem nemohla usnout strachy, že budu mít dítě. A to mi už bylo 14 až 15 let. No, blbá! Nic jsem nevěděla. Ale nebyla jsem sama. Když jsem přijela s malým Aleškem z nemocnice, velký Aleš si ke mně sedl a velmi tiše se mne zeptal jak se to dítě ze mne dostalo ven... Velmi tiše jsem mu to vysvětlila. To mu bylo 21 let! Byli jsme trdla!!

Díl desátý - O výletech

U nás se nejezdilo ani na výlety, ani na dovolenou. Asi nebyly peníze. O prázdninách jsem chodila pomáhat na zahradu a hlavně jsem si četla. Nepamatuji se, že by mi něco scházelo.

Teprve když jsem si namluvila vašeho dědu a posléze si ho vzala, zjistila jsem, že jsou lidé, kteří žijí poněkud jinak než moje rodina. Matka Dvořáků si po smrti manžela (zemřel v roce 1954 v pouhých 51 letech) vzala k sobě dvanáctiletého Jindru Šlahounka, syna své sestry Libky. Teta Libka ji za to platila. Babička Jarmila peníze střádala a posléze zakoupila chatu na Rozvědčíku, vedle druhé sestry Vlasty. Prázdniny pak trávila s naším malým Aleškem tam. Než jsme našetřili s dědou na auto, jezdili jsme vlakem do Rakovníka, tam byl přistaven taxík, a tem babičku se všemi kufry a balíky dovezl na Rozvědu. My jsme pak týden co týden jezdili vlakem do Křivoklátu a odtud došli pěšky na chatu. Trvalo to nějakou dobu, než jsem si zvykla. Ale pak jsem se tu krásu kolem Berounky naučila vnímat a hlavně jsem se těšila na koupání.

 

Váš neposedný dědeček, jakmile se trochu rozkoukal, začal plánovat výlety do okolí, nejprve blízkého, a posléze i dalekého. Křivoklátsko jsme milovali a nedali na něj dopustit. Hlavně také proto, že jsme tam našli plno kamarádů, s kterými jsme si náramně rozuměli, smáli se a dobře bavili. Byla to přátelství ne na měsíce, ale na roky. Nejkrásnější na tom bylo, že všechny naše děti, které postupně dorůstaly, se staly našimi kamarády a úplně přirozeně vpluly do dospělosti.

Díl devátý - Konec války očima dítěte

V roce 1945, když nás osvobodila "slavná" Rudá armáda, kterou jsem vítala s náručí šeříku na kolínské silnici s bezmezným obdivem, se vedla nás na velkém cukrovarském dvoře usadila spousta vojáků a obdiv pomalu mizel. Nesměl jsem se hnout z domova, jako dvanáctileté děvče jsem vůbec nechápala proč?! Jednou ráno rámus, křik, a když jsme se podívala z okna, vidím mého tatínka jak se pere s ruským vojákem (se samopalem na zádech) o moje jízdní kolo. Kdyby náhodou nejelo kolem auto s ruskými důstojníky, bůh ví, jak by to dopadlo. Pak přišel tatínek za pár dní, že toho kluka zastřelili. Takové to bylo ucho! Nebylo mu víc, než dvacet let. Byl hubený a mrňavý. Bylo mi ho moc líto a dlouho jsme se na to kolo nemohla ani podívat. Také tatínek litoval, že mu to kolo nenechal.

 

Ošklivý příběh jsem v té době zažila na našem nádraží. Velký shluk lidí vedl ženu v pokročilém těhotenství na nádraží, do haly, kde musela zakleknout, a s tím břichem drhnout podlahu. Dozvěděla jsme se, že je to žena německého velitele Velimi. Němka - neněmka, měla jsem nutkání vzít ji ten rejžák a hadr z ruky a umýt tu podlahu sama. Tak jsem se setkala poprvé s lidskou nenávistí a zlobou. A také s bezmocí.

 

Stejně tak mi vadilo, to už jsme byli zpátky v Žatci, když Němci s bílými páskami na rukávech museli chodit pod chodníkem. Byla jsem vlastně ještě malá holka, ale cítila jsem se ponížená, že pro ně nemohu nic udělat. Za co mohly ty staré báby, které v Žatci zbyly? Ani s odsunem jsem se lidsky nikdy nevyrovnala.