Díl sedmnáctý - O dětech

Aleš se narodil 27.5.1954, tedy byl už přítomen i na naší svatbě. V 6 hodin jsem si dala hodinky na stolek v porodním sále, a v 6:45 bylo po porodu. Alešek byl velký spáč, sestra ho musela budit ke kojení, dostával, chudák, "facky" už jako malý.

Když jsem šla do porodnice, poradila mi matka Dvořáková, abych si s sebou vzala nějakou tlustou "bichli" a po porodu si ji dala na břicho. Takže jsem si s sebou vzala dva díly Švejka, jeden díl četla a druhý měla na břichu. Třetí den přišel primář a řekl mi, že kdyby měl kluk upadlý pupík, že můžeme domů, že já jsem naprosto v pořádku. Děloha byla stažená díky Švejkovi! Domů jsme šli pátý den.

Druhý syn Petr se narodil 21.5.1962 a byl to taky fofr. Byli jsme na Rozvědě, šli na houby do lesa, hned za poslední chatou za potokem, do toho obrovského kopce. Děda Aleš mě držel vzadu za zadek a já vystupovala nahoru zezadu tlačená. Zpátky jsme to raději obešli. Těsně před odjezdem se mi objevily kapičky krve, ale já mlčela, jinak by mě odvezli a nechali v Rakovníku.

Přijeli jsme do Žatce, já se ještě vykoupala, a šli jsme se podívat k Pavlovi a Vlastě do vedlejšího pokoje na televizi. Pamatuji si přesně, co hráli - "Stalo se za bílého dne", bezvadnou detektivku. Žádné bolesti, všichni v klidu, nikomu jsem pořád nic neřekla. Odcházíme a v kuchyni mi praskla voda. Vydali jsem se do nemocnice pěšky. V parku před nemocnicí jsem řekla dědovi, kde jsou pleny, aby to dítě nespadlo na zem! Když tohle uslyšel, místo, aby hledal pleny, vletěl za první smrček a dítě nedítě, muselo to ven!

Došli jsme k nemocnici, sestra si mě převzala a pokračovala v nějakém psaní. Já jí říkám: "Sestro, já rodím!" "Ale maminko, jen klid." "Ale já opravdu rodím!" "Tak ukažte, já se na vás podívám.... prokristapána, vždyť vy rodíte!! Na šest prstů jste otevřená!!"

No, to mi řekla novinu, Káča pitomá. Letěla pro nějakého doktora, ten na mě mrk, zařval, abych dala nohy k sobě, začal si mýt ruce a při tom mě zpovídal. Petr se narodil během deseti minut!

Chudáček, byl tak zmačkaný, červený, modrý, že jsem měla strach, že se tátovi nebude líbit! Ale ten ho chytil tak šťastně, že jsem slzela.

Na období, kdy byly děti malé, mám ty nejkrásnější vzpomínky. Matka Dvořáková mi hodně pomáhala, radila, takže jsem se nemusela ničeho bát. U Petra už byl doma děda Aleš, jeho otec, a protože nezažil malého Aleška jako nemluvně, vynahradil si to u druhého syna. Koupal ho, pozoroval, obdivoval, byl z něj mnohokrát na větvi. Oba dva kluci k tátovi chodili do postele, když se ráno probudili. Nejprve Alešek, a později i Petřík.

Nejnáročnější pro mne bylo, jak už to tak bývá, když byly děti nemocné. Velmi těžce jsme to nesla. Když už byl doma váš děda, uklidnila jsem se. Veškerou péči o nemocné děti převzal on a já mu za to byla velmi vděčná. Když mnohem později nastaly mezi námi určité nesrovnalosti (a kde nejsou!), vždycky jsem si vzpomněla, za co všechno mu vděčím a snažila jsme se být vlídnější.

Alešek trávíval celé prázdniny na Rozvědčíku. Měl tam babičku, která pro všechny děti z osady vařila bramborovou polévku, pekla lívance a dělala táboráky. A hordou kluků objevoval krásy Berounky, Kněžskou skálu a Čertovku. Rodiče rozhodně nepotřeboval.

S Petrem jsme jednou jeli do Slovenského ráje. Přijeli jsme tam a nastala taková zima, dokonce celý den propršel, nemohli jsem vytáhnout ani paty. Celý den jsme si četli, večer povídali a Petr byl šťastný, stačilo mu, že je s námi.

Kdysi přišla babička Dvořáková na Rozvědčíku se zprávou, že kluci někde kouřili, jestli mezi nimi nebyl také náš Petřík. Hlasitě jsem se rozesmála a řekla jí, že kouření má náš Petřík už dávno za sebou. Když mu bylo pět let, měl kamarádku Zuzanu, dceru našich přátel z chalupy na Halži. Té bylo o dva roky více. A protože dospělí si v neděli rádi přispali, děti dopíjely ráno víno, které zbylo ve skleničkách a zkoušely i kouřit. Pochopitelně jsme na to hned přišli a zatrhli jim to. Petr se na babičku s despektem podíval (bylo mu asi 8 let) a všechno potvrdil.

Malý Alešek zase odešel dopoledne ze školky s kamarádem Jirkou. Jak se dostali nepozorovaně ven nevěděli ani oni, ani jejich učitelky. Našly je včas na hřišti před gymnasiem. Byly jim čtyři roky. Zmizet po anglicku, to on uměl! Přijeli jsme na Rozvědčík uklidit chatu a než jsem zavolala "Alešku, vodu!", kde mu byl konec. Mnohem později, když jsem zavolala Aleši, ozval se jenom vnuk Alešek. Vystrčil odněkud hlavu: "Tady šem, babi!" Tak jsem si pro vodu musela jít sama. A šla jsem s úsměvem, co jiného mi zbývalo?

Jednou přišel malý Aleš domů, to už mu bylo tak 15 až 16 let, a já jsme z něj cítila pivo a cigarety. A protože byl o hlavu větší než já, chytal jsem badmintonovou raketu, co visela na zdi, a třískala jsem ho hlava nehlava. To rozčílilo Petra, začal do mne zezadu kopat a rozhořčeně volat, že Aleš není žádný pitomec. Dostal svůj díl taky, ale já si uvědomila, že bych měla být ráda, že se bratra zastal...

Oba synové chodili na klavír. Mrzelo mne, že výuku nedokončili. Ale úplně k ničemu to nebylo. Oba se sami naučili na kytaru. Na Rozvědčíku se to hodilo u táboráku. Bože, co jsme se tam nazpívali písniček! Hlavně tedy nařvali!

Klukům nešly jazyky. To měli po nás. Ani děda, ani já jsme na ně neměli "hlavu". Možná, že jsme byli málo pilní, nebo nás to prostě nebavilo, ale úspěšní jsme nebyli. Vzpomínám si na Petrovu angličtinářku, která mu dával trojku z milosti, když jí namítal, že angličtinu nikdy nebude potřebovat, protože hranice jsou zavřené, že se nikam nedostane. Tehdy mi řekla památnou větu: "Život je naučí." A taky naučil. Přišla sametová a najednou se řeči potřebovaly. Asi jsme měli být přísnější rodiče, je to taky naše vina, ale když my jsme na ty otevřené hranice taky nevěřili. Ještě když k nám do republiky přijel Gorbačov, těšila jsem se, že se aspoň něco změní, ale on se ani neomluvil za 68. rok. Všichni jsme na to čekali. Natož aby se otevřely hranice. Komunisté jsou opravdu lidé zvláštního ražení!! Ať se jdou vycpat!!

Alešek byl zřejmě nejspokojenější  v létě na Rozvědčíku. Ale i v Žatci měl dost kamarádů. Byl velmi družný. Stále měl kolem sebe plno dětí. Některé z nich jsme poznala blíže, když přijely k nám na Halži. Petr nebyl tak družný, to až později se potatil. Když byl malý, to už jsme bydleli v Podměstí, si hrál na písku se žlutým kyblíčkem. Ke všem věcem měl obrovský vztah. Nic jsme mu nesměla vyhodit. Když mu bylo tak dvanáct let, už jsme se na ty krámy nemohla ani podívat. Všechny ty hračky jsem dala do tašky a odnesla do třetího poschodí, kde měli tříletého kluka. Mnoho let mi Petr vyčítal, že jsme mu ukradla jeho dětství, Trpím výčitkami dodnes!

Když se táta se svými syny náhodou sešel odpoledne doma, každý si vzal jedno pravítko a hráli na kolenou hokej. Abych na ně nemohla, zamkli dveře. Umíte si představit ten řev. Jednou jsme potkala sousedku zezdola. "Co je to u vás několikrát týdně za rámus?", "Táta s klukama hraje hokej". Když se na mne vytřeštěně podívala, řekla jsem jí, aby veškeré stížnosti adresovala mému muži a šla jsem dál. Nikdy mu neřekla ani "ň"! On měl u všech žen v baráku velký morální kredit. Myl schody, zametal před barákem, když na nás byla řada. Před Velikonocemi jsem vyprala záclony a on mezitím umyl okna. Kdyby ty baby věděly, že mi každé ráno umyje večerní nádobí a že si žehlí košile, tak mi ho snad ukradly.

Jednou mi vytkla jedna moje kolegyně, proč nechám chodit Aleše s dlouhými vlasy. Měl krásné vlnité vlasy, o které se vzorně staral. Leskly se mu jako stříbro. Podivila jsem se upřímně, co jí na tom vadí? Má je čisté, vždy je učesaný a hlavně je to jeho věc, to už mu bylo tak patnáct, šestnáct let. Rozhodně jsem nemínila do toho zasahovat. Jen kroutila hlavou. Měla na ní pět chlupů!

V čem jsem na děti pyšná? Pyšná asi ne, neznám pýchu jako takovou. Ale někdy mi zůstával rozum stát nad jejich jednáním. To už byl váš děda z vojny doma, Alešek už chodil do školky, kde se učili plno básniček o Ježíškovi. Děda Mráz byl v kurzu až později. Já připravovala s matkou Dvořákovou štědrovečerní večeři, táta Aleš strojil v pokoji stromek a dával tam dárky. Do pokoje byly zasklené dveře. Nebylo skrz ně vidět, ale stín, který se tam pohyboval upozornil malého Aleška, že tam někdo je. S výkřikem: "Ježíšek už přišel!" se hrnul dovnitř. Tátu okamžitě napadlo zhasnout a já jsem Aleškovi řekla, že se Ježíšek lekl a uletěl. Malý Aleš se postavil do pozoru, ručičky přitisknuté k tělu a začal zpívat Ježíšku, panáčku, já tě budu kolébati.... Když to dozpíval, táta rozsvítil a všechno v klidu dodělal. Pak si nechal od Aleška vyprávět s patřičným údivem celý příběh. No, nebylo to dojemné?

Nebo malý Petřík. Kdykoliv jsem mu chtěla něco vyhodit, vždycky jsem slyšel stejnou větu: "To počebuju, maminko!" Když už byl větší, měli jsme už Halži, se velmi zlobil, když nemohl něco najít. Kdybych ho však nechala být, byli bychom zaneseni jen jeho krámy. A já krámování nesnášela, v tom jsme se neshodli. Teď lituji, čeho všeho jsem jej zbavila. Neměla jsem být až tak pořádkumilovná, ale co je pryč, je pryč.



Díl šestnáctý - Paní učitelka

Celý život jsem učila. Bylo mi osmnáct a něco, když jsem nastupovala na umístěnku do mého prvního místa. Začala jsem učit ve 2. třídě, a po několika měsících jsem přešla do 4. třídy. Tam jsem byla spokojenější.

 

V kabinetu jsem našla zaprášený mikroskop, plno jiných pomůcek, a tak jsem se snažila učit á la Komenský. Svádov byla moc pěkná vesnice, blízko Ústí nad Labem, kam zajížděl několikrát denně autobus. Zjistila jsem, že je v Ústí divadlo, a tak jsem se brzo stala jeho stálým hostem. Seznámila jsme se tam s celou řadou oper, které jsme znala pouze z rádia a byla jsem moc spokojená. Oplakala jsem osud Rusalky, Traviaty i Madame Butterfly, viděla poprvé naživo Prodanou nevěstu a Libuši. Musela jsem chodit k stání, protože hned po představení jsem pádila na autobus, aby mi neujel.

 

Nic mi tehdy nebylo zatěžko. Ve Svádově jsem učila pouze jeden rok. O prázdninách onemocněla moje maminka. Měli jsme zrovna období borůvkových knedlíků a koláčů. maminka zvracela něco černého. Až když přišly silné bolesti, dostala se do nemocnice, kde zjistili prasklý žaludeční vřed. Tedy operace. Lékař mi řekl, že kdyby maminka neměla tak zdravé srdce a plíce, tak to nevydržela. Musela potom do lázní. V Karlových Varech byla celé dva měsíce. Tatínek odjel do Ústí na školský úřad, že mě musí přeložit do Žatce kvůli sestrám. Musela jsem se o ně postarat. Do Svádova jsem se už nedostala, ani jsem se nerozloučila. Měla jsem je moc ráda, byl to malý kolektiv a dobře jsme spolu vycházeli.

 

Přeložili mne na 1. ZDŠ v Žatci, na tzv. Švehlovku, kde jsem učila pátý ročník. Asi čtyři chlapci, propadlíci, byli pouze o pět let mladší. Neměla jsem s nimi žádné problémy, až jsem se divila. Jeden z nich mi po létech řekl, že do mne byli všichni zamilovaní. Heč!

 

Ze Švehlovky mne po roce přeložili do Deštnice. Jezdila jsem tam každý den vlakem. Byla to jednotřídka a dělala jsem si sama sobě ředitelku. Ředitelovala jsem ještě uklízečce a záhy zjistila, že vedoucí místo pro mne nebude. Než bych jí řekla, že špatně uklízí, vzala jsem kýbl a uklidila jsem si podle svých představ. Po roce jsem odešla na vlastní žádost do Měcholup. Když jsem otěhotněla, šla jsem za ředitelem školy a oznámila, kdy odcházím na mateřskou, aby si za mne našel náhradu. Ředitel, který měl před penzí, prohlásil, že se mu to ještě nestalo, aby mu kantorka oznámila, že bude mít dítě, aniž by byla vdaná. Stejně tak se divil doktor, když jsem za ním přišla, že mě bolí v krku, ale pozor, jsem těhotná. Nikdy jsem se za to nestyděla, proč taky?! Nikdy mě ani ve snu nenapadlo, že by si mne váš děda nevzal. Přijela jsem za ním na vojnu, fáral tou dobou ve Smečně u Kladna, a když jsem mu to oznámila, klidně mi řekl - no tak se vezmeme.

 

Můj první plat byl opravdu malý, 730 Kčs. Potraviny byly laciné, to je pravda, ale na boty, kabát apod. jsem si vždy musela našetřit. Na rozhazování opravdu nebylo. Po mateřské jsem nastoupila na školu v Komenského aleji, odkud jsem v roce 1969 byla za trest přeložena na 3. ZDŠ dolů do Podměstí. Pitomci se zapomněli podívat na adresu bydliště, já jsem totiž bydlela kousek od školy, takže mi vlastně pomohli.

 

O roku 1968 by bylo taky dlouhém povídání. O lidské malosti, zbabělosti, ale také vychytralosti a zlobě. Lidstvo je hrozná pakáž.

 

Poslední moje působiště byla opět Švehlovka. Kruh se uzavřel. Odtud jsem šla důchodu, a na otázku, zda jim pomůžu, když bude škola potřebovat, jsem jasně a zřetelně odpověděla: "Ne! Budu se věnovat vnukům a vnučkám a moc se na ně těším!" A tak to taky bylo.

 

Práce s dětmi mne vždy moc bavila. Vždycky jsem vycházela lépe s chlapci, než s děvčaty. Nikdy jsem neměla problémy s kázní. Jednou za mnou přišla jedna žačka a řekla mi, že o mně jeden kluk řekl, že jsem kráva. Aniž jsem se na ni podívala, odpověděla jsem jí, že mi zítra narostou rohy a že má Bříza (tak se ten chlapec jmenoval) asi pravdu. Naprosto zmatená ode mne odešla a já jsem to měla u kluků prostě v rámci možností dobrý. To víte, že jsem žádný anděl nebyla. Ale mezi těmi blbými učitelkami jsem asi opravdu byla nejlepší. Poznala jsem to, když čtvrté třídy lounského okresu soutěžily ve vybíjené. Bylo to v tělocvičně jedné lounské školy. Ty kozy kantorský se ani nepřevlékly do cvičebního úboru. S těmi jejich sukněmi a silonkami nastupovaly při zahájení s dětmi, já jediná ve cvičebním, no byla to estráda, spíš přehlídka hadrů těch kolegyň. Dětem jsem fandila, povzbuzovala, vedla jsem je opravdu jako sportovní tým. A ty potvory učitelský si na mne ještě šly stěžovat k inspektorovi, že ty děti ovlivňuju. Vyhrály jsem na celé čáře, tři roky za sebou!

Kantorky vždycky byly a budou kasta sama pro sebe. Byly malicherné, o dětech mluvily jako o blbcích, které jim jenom ztrpčují život; byly závistivé, pomlouvačné, takže jsem se raději zavřela ve třídě a dělala si svou práci, o které jsem ráda přemýšlela a snažila jsem se každý den dobře připravit, aby ta škola ty děti aspoň trochu bavila. Našla jsem i dobré kantorky, od kterých jsem se moc naučila a kterých jsem si vážila. Jedna mne naučila pořádku, který ve své třídě měla přímo vzorný, druhé jsem děkovala za poznání se pečlivě na každý den připravit v zájmu dětí, které jsem nejen učila, ale i vychovávala. Byly to většinou starší kolegyně, které svou práci milovaly, a které se jí věnovaly s plným zaujetím. Ty mladší svou práci už tak vážně nebraly. Proto jsem si s nimi tak nerozuměla.
 

Díl patnáctý - Život s vaším dědečkem pod rudou hvězdou

Naše společné začátky nebyly vůbec lehké! Za celých dva a půl roku, co byl na vojně, jsme se viděli asi pětkrát! Dvakrát jsem za ním byla v Pardubicích, to už byl lapiduchem a já obdivovala jeho vzorný pořádek ve skříni. Pak jednou byl doma, když se narodil malý Aleš. Dvakrát jsme se sešli v Praze, když musel čekat na nějakého maroda, a to bylo všechno. Bydleli jsme u jeho matky s jeho starším bratrem Pavlem. Byt byl třípokojový s koupelnou a záchodem na pavlači.

 

Když se vracel po pavlači z vojny před Vánocemi roku 1956 v civilu, stála jsem jako Lotova žena. V duchu jsem si říkala, co je to za cizího chlapa?! Asi prožíval stejné pocity. Jako bychom se jeden druhého styděli. Museli jsme začít od nuly, od citové nuly, ale asi se to rychle upravilo, protože si na žádné trauma z té doby už nevzpomínám. Stala se z nás rodina se vším všudy. Začal velmi brzy hrát basket a malého Aleška bral s sebou. Stal se z něj táta na plný úvazek.

 

Na dědu Aleše bylo spolehnutí, čehož jsem si na něm nejvíce vážila. To ženská potřebuje, aby za ní někdo zaskočil, když se něco "podělá". Když malý Alešek onemocněl, bylo mu tak čtyři až pět let, a protože jsem mu naměřila čtyřicetistupňovou horečku, klekla jsem si k posteli a začala plakat. Alešek mě vzal za ruku a tichounce pronesl: "Zavolej tatínka". Zavolala jsem tatínkovi do práce, a ten všechno zařídil.

 

Když přišel Petr na svět, měl ostrou moč, asi z mého špatného mléka, a byl stále opruzený. Za noc jsem pro něj potřebovala spoustu plen. Nestíhala jsem je prát. Váš děda vstával ve čtyři ráno a ty noční pleny vyvařil., vymáchla a pověsil. A to dělal tak dlouho, dokud jsme nevysadila kojení a ty bolestivé opruzeniny se nezahojily. Takových "maličkostí" bylo hodně.

 

Největší radost jsem měla, když naše auto půjčil Petrovi. Učil tehdy v nějaké Tramtárii za Tuchoměřicemi nebo kde (v Ročově - pozn. Burma), každé pondělí s autem odjel a v pátek přijel. My jsme odjeli na víkend buď na Halži nebo na Rozvědu. Tehdy jsem ho velmi ocenila, že se o to auto nebál. Z platu učitelky a úředníka nebylo lehké našetřit na nové. A my jsme měli dvě chaty. Velmi jsem si ho tehdy vážila. I když se řeči o tom u nás nevedly, což bylo asi špatně. Lidé by se měli navzájem chválit. To se ovšem tehdy nenosilo. Asi nás to naše rodiny nenaučily. A my jsme to nenaučili naše děti.

 

Taky jsem kdysi, v začátku našeho chození, měla strach pozvat dědu Aleše k nám domů. Měli jsme poměrně malou kuchyň, kde se prakticky odehrával celý život rodiny, pokoje byly pouze na spaní. Tak v té kuchyni jsme měli tři portréty. Vpředu mezi okny Stalina, vlevo Gottwalda a napravo Lenina. V té době jsem se už za to styděla, váš děda už mne politicky nahlodal, už jsem nevěřila všemu, co napsalo Rudé právo. Dokonce jsem poslouchala i Svobodnou Evropu, tehdy ji komunisti ještě nerušili (rušení západních rádii znamenalo, že na stejné vlně, na které vysílala západní vysílačka pravdu o socialistickém táboře, vysílali komunisté rušivé vlny tak, že vysílání nebylo rozumět - pozn. Burma). Váš děda se při návštěvě u nás doma zachoval jako pravý gentleman - tvářil se prostě, že ty pány nevidí. Nikdy o nich nepadlo ani slovo.

 

Když jsem vyprovázela vašeho dědu po jeho první a jediné návštěvě v Žatci zpátky na vojnu, přišli jsme do nádražní haly celí rozklepaní a rozčílení, protože jsme nevěděli, kdy se zase uvidíme. Na dědu najednou začal řvát takový malý oficír. Kvůli tomu, že jej prý nepozdravil. Že ho okamžitě nechá zavřít až zčerná jako ty výložky, co má na ramenou (politicky nespolehliví vojáci pomocných technických praporů nosili černé výložky, aby byli ihned rozpoznatelní - pozn. Burma). Postavila jsem se mu těsně před tvář a začala řvát taky! Že nejsme hluší, co si to dovoluje na mého muže tak křičet, že se nám narodilo dítě a nevíme, kdy se zase uvidíme, aby šel k šípku, že si na něj budu stěžovat na vojenské správě! Zle se na mne podíval a zmizel tak rychle, že jsem byla opravdu překvapená, co jsem dokázala. Celá hala mi tleskala. Jeden pán ke mně přišel a řekl mi, že jsem právě seřvala velitele kasáren...

 

Díl čtrnáctý - Svatba s pétépákem, a taky poznámka o svobodě

Tancovat jsme chodili na odpolední čaje do zadního traktu hotelu "Zlatý anděl", a to každou sobotu a neděli. Na Andělu se hrál tehdejší pop. Ve Sklípku hotelu "Zlatý lev", kde se hrálo jen večer, to bylo divočejší. Na písničky si vzpomenu, když je některé rádio hraje pro pamětníky. Byla jsem zvyklá na písničky z radia Luxembourg, které měl váš děda celodenně puštěné, a které se mi moc líbily. Ty naše byly jen jejich slabým odvarem.

 

S naší svatbou to bylo složité. Když váš děda šel v roce 1953 na vojnu, tak mi jeden náš známý, který byl nějakým okresním funkcionářem KSČ, řekl, že ten můj kluk pušku do ruky nedostane. Že půjde k PTP (pomocné technické prapory, armádní jednotky pro politicky nespolehlivé muže, většinou kulaky, tzv. buržoazní elementy apod., kterým zpravidla komunisté bezprávně prodlužovali vojnu, aby je udrželi mimo civilní život - pozn. Burma). Tak jsme se s Alešem domluvili, že když napíše, že se má velmi dobře, tak tu pušku opravdu neuvidí. Čekala jsem napjatě na první lístek, a to slovíčko "velmi" tam opravdu bylo. To tehdy znamenalo, že vlastně nevěděl, kdy mu ta vojna skončí. Nevěříte? Važte si svobody a nedovolte, aby se to vrátilo! Jak jsem stará, sehnala bych si pušku a šla bych střílet!

 

V té době jsem navíc zjistila, že jsem v jiném stavu. Naši moc nejásali nad vaším dědou, ale když se z toho stala vážná známost, stáli za námi. Dědu Aleše nechtěli na svatbu pustit, a tak se můj otec oblékl, zapíchl do klopy všechny možné odznaky a odjel vašeho dědu na tu svatbu vyreklamovat. Byl odmítnut se všemi poctami... Než se s velením jednotky PTP rozloučil, oznámil jim, že odjíždí rovnou na ÚV KSČ! Než došel na vrátnici kasáren, už na něj dole čekal vojín se vzkazem, aby se vrátil. Děda Aleš dostal opušťák od 29.12. do 3.1. Brali jsme se 2. ledna 1954.

 

Cítíte tu hrůznou absurditu? Děda Aleš nebyl dvakrát prověřen (neprošel komunistickou prověrkou oddanosti režimu - pozn. Burma). Po kopání uhlí na Kladně a stavění paneláků v Pardubicích se stal zdravoťákem a mohl aspoň doprovázet marody do Prahy. Z vojny se vrátil těsně před Vánocemi, Alešek mu běžel naproti. Byl mu jeden a půl roku.

 

Díl třináctý - O seznámení s dědečkem za silné pomoci komunistické strany

Vašeho dědečka jsem znala od tercie. Tou svou "chytrostí" byl každému protivný. Tedy hlavně holkám. Přehlížel nás jako lány. Sblížili jsme se na horách, na lyžařském školním výcviku. Byli jsme tehdy na Luční boudě. Sexta nebo septima. Ve škole z našeho sblížení byl velký poprask. Profesoři mě zastavovali na chodbě a velmi se divili, co já, takové hodné děvče, mám s tím grázlem?! A bylo ještě hůř. Zavolal si mě profesor Maleček, předseda KSČ na gymplu, a připomněl mi můj dělnický původ, a naopak dědův buržoazní. Otec vašeho dědečka byl  po únorovém převratu vyakčněný, rozuměj vyhozený, ředitel banky, který momentálně pracoval v Libočanech na státním statku. V duchu jsem si říkala, co se má ten pitomec hrabat v mém životě, co je mu vlastně do toho?! Se slovy "jako když na stěnu hrách házím" mě vyhodil.

 

Ale to nebyl konec. Pozvali si mne na výborovou schůzi Svazu mládeže, a tam do mě šili stejným způsobem, jako ten blbej profesor. A výsledek? Vlastně jsem s vaším dědečkem ani nechtěla pokračovat, ale když z něj udělali takového vyvrhela, řekla jsem si, že na just všem těm blbcům s ním chodit budu. Kdyby žil, musel by to potvrdit, seděl totiž pod oknem, kde se ta schůze konala, a všechno slyšel.

 

Byla to hrozná doba. Vstupovala lidem do soukromí, nedalo se s ní moc bojovat. Nejhorší bylo to ponížení, které trvalo až moc dlouho. Nejhorší je srážka s blbcem, ale bohužel jich bylo čím dál víc. Žili jsme pod pokličkou. Proto jsme byli tak pokřivení...

 

Díl dvanáctý - O gymnasiu, spolužácích i vyvolávání duchů

   Od tercie, tedy od dvanácti let, jsem chodila do gymnásia v Žatci. I když jsem nebyla zvlášť dobrá studentka, školu jsem měla ráda. Ráda jsem se seznamovala s novými věcmi a profesorům vděčím za mnohé. Byl to život nejméně o dva až tři stupínky vyšší, než jsem poznala doma. Otevřely se mi nové obzory, poznala jsem cizí literaturu. To už jsem si půjčovala knihy v Městské knihovně.

    Měli jsme výborného profesora Hájka na hudebku, vedl pěvecký sbor, zpívali jsme s ním národní písničky, v zimě koledy u městského vánočního stromu na náměstí, dodal nám sebevědomí, vystupovali jsme i v žateckém divadle. Později nás seznamoval s hudbou Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Od nich už byl malý krůček k rozhlasu, kde jsem poslouchala Verdiho, Čajkovského, Rimského - Korsakova a další skladatele. I dnes si v časopise Rozhlas hlídám, co se hraje na Vltavě. Včera, t.j. 28.12.2014 jsem zrovna poslouchala Verdiho Nabucca.

    Profesor Dědina nás měl na výtvarku. Já byla hrozný mazal, ale vodil nás na výstavy, seznamoval s malíři a jejich díly, a to mě moc zajímalo a uspokojovalo.

    Profesor Kubík byl češtinář, věčně usměvavý, zakladatel divadelního kroužku. Byla jsem obsazena ve Snu noci svatojánské jako Hermie. Moc dobrá herečka jsem nebyla. Hrozně jsem se styděla, nerada jsem se předváděla. Znala jsem své možnosti. Všechno mě to ale formovalo a já jsem si to moc dobře uvědomovala. O prázdninách, když jsem měla cestu kolem školy, chodila jsem pohladit aspoň kliku u hlavního vchodu.

 

    Ve škole byla mou nejlepší kamarádkou Olina Šimková, seděla se mnou v lavici, pořád něco vymýšlela. Tu nacvičila se spolužáky pásmo o Majakovském, vystupovali jsme s ním i v divadle, jindy jsme recitovali Pavla Kohouta nebo Ščipačeva. Ale přestože pořád mluvila o Čapkovi, že má představení celé vymyšlené, na něj už nedošlo, protože jí to zatrhli. Vždyť Čapek chyběl i v maturitních otázkách.

    Honza Bedřich z nás sestavil malý pěvecký soubor. Zpívali jsme jenom Ježka. Pro mne to byl zázrak, protože v radiu Ježka nehráli, vůbec jsem jeho písničky neznala. Ovšem ani to nemělo dlouhého trvání.

    Olina Hrnčířová, to byl třídní poděs. Rozhraní května a června, otevřená okna. Latinářka Olině oznamuje, že dostane nedostatečnou. Promptně se vyšvihla na otevřené okno (měli jsme třídu ve druhém patře!) a úplně klidně profesorce řekla, že jestli ji nechá propadnout, že okamžitě skočí z okna. A co myslíte, že se stalo? Ta potvora dostala čtyřku! Bez přezkoušení, prostě jen tak.

    Jednou nás celou partu holek pozvala k nim domů a učila nás vyvolávat duchy. Tehdy jsem o tom moc nepřemýšlela, brala jsem to jako recesi. Ale jednou, to už jsem byla vdaná, měla malého Aleška, velký Aleš pořád ještě na vojně, jsem musela na nějaké školení na týden do Liberce. V době prázdnin. Matka Dvořáková se postarala o Aleška, byl mu tak rok, dva, a tak jsem jela. Ubytovali nás v nějaké škole pět holek. Dohodly jsme se, že každá připraví na jeden večer program. Já přišla s vyvoláváním duchů. Žádná to neznala, tak jsem všechno připravila a začala jsem. A děly se věci! Ten uzávěr od inkoustu, na němž jsme měly jeden prst, se začal pohybovat tak rychle, že jsme mu vlastně nestačily, a on po tom papíře, kde byla abeceda, začal lítat sám. Podívaly jsme se na sebe, papír zmuchlaly a seděly jsme jako zařezané. Omlouvala jsem se, vyprávěla o Olině, že u ní to byla taková psina, ale už nám nebylo do řeči. Nálada byla tísnivá, tak jsme to radši zabalily a večerní sezení rozpustily. Nikdy potom jsem se už o nic podobného nepokoušela.

    Jirka Vacke, diskutér a věčný oponent. Oponoval nejen nám, ale i profesorům. Pořád chtěl něčemu přicházet na kloub. Já jsem ho hrozně obdivovala, protože můj ostych a úcta k profesorům mi něco takového nedovolily. Nebyli jsme jenom nějaká třída, byly mezi námi individuality, které se už uměly prosadit. A tím formovaly i nás, kteří jsme nebyli tak stateční, ale chtěli být jako oni. Byla to dobrá třída, byla to dobrá škola.

Díl jedenáctý - Moje dětské hry, povinnosti, dětské lásky a trochu o pohlavní výchově

Jako malá holka jsem ráda hrála školku s míčem. Věčně jsme třískali s míčem o zeď. na pravidla si už nepamatuju. Stejně tak školku se švihadlem. Byli jsme pořád v pohybu. Když jsem začla učit venkovské děti ve čtvrté třídě svádovské školy a zjistila, že neumí pořádně chytit míč, o švihadle ani nemluvě, koukala jsem jako blázen. A oni zase čuměly, co všechno umím se švihadlem já.

 

V dětství jsem o prázdninách hlavně pomáhala na zahradě. četla si, hrála s dětmi všemožné hry, ale také chodila na houby, na borůvky a brusinky. Jednou jsem jela s tatínkem vlakem na Plzeň. Vystoupili jsme na nějaké samotě a šli do lesa. Tatínek nesl starý děravý kufr, aby se nasbírané houby nezapařily. Kufr byl pořád prázdný, houby nebyly. Udělali jsme takový oblouk a vraceli se zklamaní k vlaku jiným lesem. A ten byl plný hub. Během chvíle jsme kufr zaplnili. Z toho lesa bylo vidět na vlakovou zastávku, stačilo jít obráceně a ušetřili jsme si moc kroků.

 

S kufrem jsme chodili celá rodina i na borůvky a brusinky. Musel to být pohled za všechny peníze! Rodina kráčící s kufrem do lesa. Mně to ale nepřišlo divné. Co vymyslel tatínek, to bylo pro mne svaté! Později už to tak vždycky nebylo.

 

Také jsme se chodila koupat. Dávali jsme si sraz u řeky, celá banda mladých lidí. Rozložili jsem deky, došli až k železničnímu mostu u Libočan a splavávali po řece dolů. nebyla ještě Nechranická přehrada, po její výstavbě se už v Ohři plavat nedalo. Proto město postavilo posléze koupaliště.

 

Když jsem byla malá, musela jsem celé rodině čistit boty. V kuchyni jsem jednou za týden musela vydrhnout trnože u židlí. Později, když už jsem byla větší, jsem s maminkou prala. V neckách, na valše. To se v prádelně zatopilo pod kotlem, v něm se prádlo vyvařilo, a pak se vypralo. Zapomněl jsem, že den předtím se muselo namočit, ráno přeprat, pak teprve dát do kotle a vyvařit. Technologie praní nebyla nijak jednoduchá! Nakonec přišlo máchání. U nás se máchalo ve třech vodách. No, hrůza! Když jsem od snachy Dany dostala automatickou pračku (kupovali si modernější), byla jsem z ní u vytržení. Do té doby jsem měla pračku, která pouze vyprala.

 

Ve čtvrté třídě velimské obecné školy se mi líbil jeden spolužák. Zjistila jsem si, kde bydlí, a schválně jsem tam jezdila na kole, jestli ho neuvidím. Po mnoha letech jsme se setkali na srazu v Kolíně. Ale kdepak byl můj vysoký černovlasá štíhlý chlapec? Když jsem mu o tom řekla, přihlásila se ještě jedna milovnice. Byl velice potěšen a omlouval se, že nás tak zklamal.

 

Když jsem byla větší a chodila do gymplu, byla jsem během těch let zamilovaná do většiny mých spolužáků. Nikdy se to však nedozvěděli a nikdy nebylo ani jedno rande. Jednou jsem šla na rande s chlapcem z vedlejší třídy, jmenoval se Bambas, už to mě mělo varovat! Nejprve jsme si povídali, pak mě chytil a začal mě líbat. Vytrhla jsem se mu a pádila domů. Večer jsem nemohla usnout strachy, že budu mít dítě. A to mi už bylo 14 až 15 let. No, blbá! Nic jsem nevěděla. Ale nebyla jsem sama. Když jsem přijela s malým Aleškem z nemocnice, velký Aleš si ke mně sedl a velmi tiše se mne zeptal jak se to dítě ze mne dostalo ven... Velmi tiše jsem mu to vysvětlila. To mu bylo 21 let! Byli jsme trdla!!